Autorovo nejslavnější, dnes již klasické dílo rekonstruuje „magický věk“ jako moment vývoje dějin ducha – tj. údobí, kdy jsou hranice mezi člověkem a přírodou, mezi subjektem a objektem dosud nezřetelné a z této nejistoty vzniká drama „krize přítomnosti“. Magie představuje soubor technik, jak člověka z této krize vyvést a upevnit jeho pocit existence. De Martino na základě různých etnografických zjištění stanovuje hlavní momenty tohoto dramatu. Na rozdíl od iracionalistického hlediska, které nepřihlíží k historické povaze magie a činí z ní metafyzickou zkušenost, a na rozdíl od racionalistického pojetí, které ji vyškrtává z dějin, de Martino ukazuje, jak je tento problém sám historickým produktem, jehož zrod spadá právě do magického věku.