Dění v Severní Koreji bedlivě sledují média a politici po celém světě, přesto se k nám z této země dostává jen velmi omezené a cenzurované množství informací. Kniha koreanistky Niny Špitálníkové, která přináší sedm rozhovorů se severokorejskými uprchlíky, proto představuje mimořádně cenný a unikátní příspěvek k poznání jednoho z nejtužších autokratických režimů na světě.

Životní osudy sedmi zpovídaných severokorejských uprchlíků jsou mimořádně pestré. V knize promlouvají jak ti, kteří proti režimu dlouhodobě revoltovali, tak ti, kteří s ním sympatizovali, jak ti, kteří byli zvyklí na blahobyt, tak ti, kteří se museli celý život ohánět, aby se alespoň občas najedli. Díky rozmanitosti zpovídaných osob mají čtenáři jedinečnou možnost nahlédnout pod roušku severokorejského režimu, poznat mentalitu Severokorejců i jejich každodennost, a to z mnoha úhlů.

Jak funguje severokorejská indoktrinace? Co pro tamní obyvatele znamená trojice zbožštěných vůdců? Jaký je rozdíl mezi životem na vesnici a ve městě? Na tyto a mnohé další otázky najdete odpověď ve strhujících výpovědích sedmi silných osobností, které se rozhodly riskovat vlastní život, utéct z KLDR – a poznat svobodu.

Ukážka z knihy:

Jednoho brzkého rána jsem posnídala s Hje Rjón. Nebylo to poprvé, co jsem se s ní setkala, takže jsem ani nebyla nijak zvlášť nervózní. Včdčla jsem, že náš druhý rozhovor nebude snadný ani pro jednu z nás. Ona musela přijmout pachuť minulosti a já jsem ze sebe musela setřást roli takzvaného soudce. Hje Rjón je pozoruhodná žena. Přímá, silná. Nebojí se říct pravdu, i když se jí hlas třese. Vyrůstala ve velmi dobře postavené rodinč, milovala Korejskou stranu práce a za vůdce by položila život. Možná proto se rozhodla, že veškerou svoji sílu a energii vynaloží na vychování budoucích soudruhů, budoucí severokorejské elity. A možná i proto pro ni bylo tak těžké přijmout realitu.

Když jsem vypnula diktafon, ještě jsme pár minut seděly, srkaly poslední doušky čaje v jedné z posledních tradičních korejských čajoven a koukaly z okna na ruch ulice. Těžkosti každodenního života v Soulu se najednou zdály tak bezvýznamné. Žádná slova nebyla potřeba. Poté mě objala a řekla: „Děkuji ti, holčičko." Od té doby jsem ji neviděla.