F. Kafka je počítán mezi nejvýraznější představitele klasické literární moderny a předivo žánrově různorodé sekundární literatury, jež se k jeho dílu či osobě vztahuje, se jeví jako nekonečné. Čtení o Franzi Kafkovi je skromným výřezem, už prvotní záběr byl ostatně zúžen na práce autorů, spjatých v některé fázi svých drah s kulturním prostorem českých zemí. Podstatnou částí antologie tak tvoří překlady textů, jež dosud byly k dispozici jen v německo- či anglickojazyčných originálech. Antologii započínají texty publikované v letech před první světovou válkou, resp. ještě za Kafkova života (M. Brod, C. Hoffmann, E. Weiß, R. Musil; J. Körner a znovu M. Brod), následuje ukázka z "chóru" provázejícího autorovo úmrtí (L. Winder, O. Baum, M. Jesenská, F. Weltsch, M. Pujmanová, O. Pick, G. Janouch), dále pak konfrontace s prvními posmrtnými edicemi větších prozaických celků - Procesem, Zámkem a Amerikou (W. Haas, E. Weiß, F. Weltsch, F. Thieberger, O. Baum, P. Leppin, M. Brod, O. Pick, L. Winder, J. Mühlberger, znovu O. Baum) jakož i reflexe dalších edičních počinů a také zásadní události prostřednické - totiž vydání Zámku v překladu P. Eisnera (v této souvislosti jsou zahrnuty texty T. Vodičky, J. Hory, A. M. Píši a V. Renče).

Poválečné uvažování o Kafkově díle reprezentují komentáře H. Politzera, J. Řezáče, F. C. Weiskopfa, P. Eisnera, E. Muira, V. Černého, H. Siebenscheina a P. Trosta, na ně - v oddílu Exily - navazují práce M. Broda, E. Hellera, H. Politzera, H. Siebenscheina (ten ovšem s určitou významovou licencí, šlo spíše o zájezd) a J. Urzidila. Závěrečný oddíl evokuje - byť také jen fragmentárně (v textech J. Dreslera, E. Goldstückera, R. Grebeníčkové, V. Černého, I. Dubského, J. Jedličky, R. Preisnera a V. Kafky) - dočasný návrat debat o Kafkovi do běžněji přístupných vrstev československé rozpravy o literatuře. Recepční dráhy sledovatelné v desetiletích následných antologie načrtává již jen letmo, povýtce bibliograficky.