V éře utaženosti nastupuje ryzí nespoutanost! Nejhravější autorka Čech, Moravy a Slezska je opět na scéně! Jaroslava Oválská se nestydí a dští postpoetistické prskavky nepředvídatelných rýmů a rýmisek (mámo /ti amo, prala len / paralen, revoluci / po poluci,živý byl / v zemi hnil, hřebíky / vředíky, skřípe /v pípě…), obnažuje jizvy (jsouc stará,s vysloužilými smysly / navěšenými porůznu /na vytahané kůži jako / zmatnělé drahokamy) a nastoluje lákavé výzvy (Buď družstva silnýmpředsedou / Ti nikdy nikam nejedou).

Nevím, jak tyto verše vznikaly, zda se Oválské ženské já a Oválské mužské já střídalo po verších, strofách či celých básních, jisté je, že u toho obě já prožívala rozjuchanost, která dnes odevšad mizí jak podzemní voda i permafrost.
Přihlížíme této rozjuchanosti, někdy dokonalé, jindy vůbec ne, někdy s pochopením, jindy vůbec ne, ale když jsme trpěliví, cítíme, jak se i hluboko v nás cosi rozjuchává, postupně se to osměleně rozhopsává, a nakonec z nás přece jen vyjde tiché juch, pak cosi praskne a v nás se teple rozlije čirá blaženost.