Vydání své poslední knihy Tvář baroka v mnichovském nakladatelství Arkýř se Zdeněk Kalista už nedočkal, zemřel jen několik měsíců předtím. „Poznámky, které zabloudily na okraj života, skicář problémů a odpovědí“, jak autor sám knihu představuje v podtitulu, nevznikaly snadno: tehdy už slepý Kalista je vyťukával do psacího stroje bez možností oprav, závislý na práci svých přátel a spolupracovníků. Historické prameny mu byly nedostupné, a tak jediným zdrojem, z něhož mohl čerpat při promýšlení svého celoživotního tématu – baroka – byla jeho obdivuhodná paměť. Baroko a jeho duchovní rozměr zaměstnávalo Kalistu už od třicátých let, ale teprve v Tváři baroka nabývají jeho úvahy působivě emotivního, osobního rázu. Kalista zkoumá svůj vlastní vztah k barokní epoše a uvědomuje si, že základ jeho vnitřního spříznění s barokem leží v principech, které utvářely jak charakter epochy, tak jeho, tedy nikoliv v činitelích vnějších, nýbrž v osudových danostech hlubinného rázu. A onou osudovou daností je Kalistovi snaha poznat Boha skrze tento svět… zastihnout v přirozeném nepřirozené.