V životě jsou prý jen dvě jistoty: smrt a daně. S jistotou víme, že zemřeme, jen nevíme, kdy přesně. Nutnost smrti zaměstnávala myšlení pravděpodobně od okamžiku, kdy se zformovalo. Smrt doprovází život jako jeho stín a lidská mysl si vytvořila mechanismy vytěsnění povědomí o smrti a její nevyhnutelnosti, aby vůbec bylo možné vést život. K odpovědím na pokusy vypořádat se s faktem smrti náleží vedle náboženství i filosofie. Filosofické uchopení a vysvětlení života a jeho případného smyslu nemůže opomenout tematizovat spolu s životem právě i smrt, a to nejčastěji v podobě její redukce na pouhý protiklad žití.

V podobě novější filosofické antropologie první poloviny 20. století došlo u Maxe Schelera, jeho žáka Paula Ludwiga Landsberga a po druhé světové válce u Helmutha Plessnera k novému pokusu promyslet podstatu smrti na základě tematizace její zkušenosti. Zpřístupňující zkušeností s podstatou smrti je pro Schelera stárnutí, pro Landsberga skon milované blízké osoby a pro Plessnera čas. Pochopení podstaty smrti má podle uvedených autorů vést k tomu, aby se v člověku pochopenému jakožto duchovní osoba znovu oživila víra v cosi jako život po smrti. Tím se zejména relativizuje výše uvedené pojetí smrti jako protikladu života, neboť smrt se v této filosoficko­-antropologické perspektivě ukazuje jako aspekt a součást samotného univerzálního života, která vše živé spolu o to více propojuje. Neboť smrt není cosi rezervovaného pouze pro člověka, ale je vlastní všemu živému. Tím se pozice uvedených autorů ukazuje být naplněním jednoho z pojetí filosofie, kterým je poskytovat útěchu a smír.