Kniha Pro nás dějiny nekončí je věnována problematice politického myšlení českého levicového exilu v letech 1968-1989. Jejími hlavními aktéry jsou členové Československé sociální demokracie, jejímž tiskovým orgánem byl v letech 1978-1989 čtvrtletník Právo lidu, reformně komunističtí prominenti vydávající v letech 1971-1989 v Římě dvouměsíčník Listy a emigranti z řad studentů kolem revolučně socialistického čtvrtletníku Informační materiály, který vycházel v letech 1971-1982 v Západním Berlíně.

Autoři prostřednictvím důkladného analytického výzkumu ukazují, že mezi těmito třemi směry panovaly zcela zásadní rozdíly, které znemožňovaly nalezení ideologické a programové shody, což činnost levicového exilu výrazně limitovalo. Stejně tak se jim podařilo prokázat, že výrazné ideologické napětí existovalo i mezi exulanty po roce 1948 a emigranty po roce 1968. Navzájem si konkurovali nejen politicky, ale i při soupeření o finanční podporu od západních vlád, díky níž mohli exulanté působit prostřednictvím svých tiskovin na československou veřejnost. Nejkomplikovanější situace panovala mezi členy sociální demokracie do roku 1948 a sociálními demokraty, kteří se snažili o obnovení strany v roce 1968.

Problematické rovněž bylo exilové politické působní komunistů, aktivně činných v obrodném procesu, vůči nimž poúnorový exil vystupoval s nedůvěrou. Jejich situace se změnila po založení Charty 77, jež jak v Československu, tak v exilu ideové rozdíly smazávala. Teprve pod vlivem Charty 77 se stalo zcela zřejmým, že společným cílem úsilí jednotlivých ideových proudů je absolutní porážka Husákova režimu, etablovaného po srpnu 1968. Kniha zároveň otevírá celou řadu problémů, jež po Listopadu 89 spoluurčovaly podobu politické a ekonomické transformace.