Čekají vás šedé deštivé dny, oslava dětských narozenin nebo dlouhá cesta autem? Sabine Bohlmannová má pro každou situaci mnoho nápadů, které dětem i dospělým přinesou spoustu radosti! Jako dvojnásobná máma přichází namísto kárání se LŽIČKOU PLNOU CUKRU.

Vyzkoušejte osvědčené triky a oslaďte sobě i dětem denní rutinu.

Pomohou vám ponožkové strašidýlko, létající koberec, mluvící zubní kartáček nebo šuplík na ošklivá slůvka. Užijete si s dětmi a jen tak mimochodem, hravou formou, prosadíte své zásady. Ty správné rady pro výchovu dětí jsou k nezaplacení a žádnénejsou takové, jaké dává Sabine Bohlmannová. Navrhuje nekřičet, nerozčilovat se, to co děti potřebují, je Lžička plná cukru. 

Sabine Bohlmannová je obyčejná máma malého Jakuba a ještě menší Pavlínky, při psaní knihy se inspirovala především vlastními zkušenostmi a zážitky svých přátel.

Sama uvádí, že se pouze snažila dívat na různé věci z jiné perspektivy a nebála se experimentů.

Pro výchovu je nejpodstatnější pochopit děti a dosáhnout svého raději hravým způsobem, než křikem a hrozbami. Rodiče ze zkušenosti vědí, že zákazy mnoho nedosáhnou. Někdy stačí složitě nepřemýšlet, ale prostědítě zaskočit.

„Jinou historkou mi přispělamoje kadeřnice, která léta pracovala jako au-pairka. Měla svěřence, jenž (jakmile se mu něco nelíbilo) sebou okamžitě mrskl na záda nachodník, vřískal jako pominutý a mlátil kolem rukama nohama. Ona zatím stála jako opařená uprostřed doposud liduprázdné ulice, kde se začaly srocovat davy lidí a ukazovaly si na ni. Milá zdatná au-pairka všakměla pro strach uděláno, hbitě zalehla na ulici vedle rozběsněného raubíře a začala ječet a mlátit kolem sebe stejně jako on. Zabralo tookamžitě! Kluk zmlkl, jako když utne. S tím nepočítal a cítil se pěkně trapně. Pružně vyskočil na nohy, střelhbitě čapl vychovatelku za ruku aúprkem ji odtáhl pryč. Od té doby si už na podobné výstupy nechal zajítchuť, což zní utýraným rodičovským uším jako rajská hudba.“

V knize získáte mnoho dobrých rad a triků pro všední dny, jak řešit běžné trampoty, ale také nemoci nebo problémy s učením.

Například nabízí 99 rad, jak odnaučit dítě na dudlík.

Ukázka pěkné hry na deštivé odpoledne:

„Když venku padají trakaře, otestujte, jaké je zapůjčit svůj hlas jiným lidem. Přiznávám, že mě to ukrutně baví, a také si tím vydělávám na živobytí. Dabuji totiž cizí herce a kreslené postavičky. Nejdůležitější je vybrat správný tón hlasu a dávat pozor, abyste začali mluvit, když vaše postava otevře ústa. A v ideálním případě skončili větu současně s ní.
Na podobném principu sihrajeme i doma:
A: Stojíme u okna apozorujeme lidi, kteří si na ulici povídají. Protože jsou od nás daleko, nevíme, co přesně říkají, a tak mim „odečítáme" ze rtů. Takhle přijde třeba paní Otesánková k paní Šmakové a spustí: „Já mám takový hlad, že bych vás nejradši na místě spořádala." A paní Šmaková vstřícně odvětí „Jen žádné upejpání! Doporučuji kečup a majonézu. S tím chutnám naprosto výtečně!"
B: Na vysokém stromě před naším domem sedávají hejna vran. Vypadá to, jako by tam sněmovala.Takže zalovte ve svém rejstříku hlasů pro ty řádně krákavé: „Pozorrr,pozorrr, obrrrovský vedraní kongrrres, musíme prrrobrrrat, jak vyzrrrátna hrrrdličky. To jsou ale trrrdla, starrrají se výhrrradně ocukrrrování."
C: Zábavné je, když si u filmu nebo reklamy vypnete zvuk a namlouváte vlastní texty. Přiznávám, že to působí bláznivě a legračně. Ale legrace se bohužel ze života dospělých vytratila. Parodujte a přehánějte! Ať publiku burácí smíchy!!!“