V českých výzkumných organizacích je čím dál tím více lidí, kteří si uvědomují, že komunikace vědy není pouze nějakou módní frází, ale naprostou nutností. Platí zde totiž stejně jako v jiných oblastech lidské činnosti, když o sobě nebudete dávat vědět, tak o vás zkrátka nikdo vědět nebude. Komunikace vědy se i v Česku postupně stává zajímavým a přitažlivým oborem.

Kniha s předmluvou známého popularizátora vědy Daniela Stacha odráží skutečnost, že komunikovat vědecké výstupy lze hned na několika různých úrovních: na úrovni individuálního vědce, dále na úrovni dané instituce, její součásti či projektu a ovšem také na úrovni většího územního celku, regionu, národního státu, popřípadě sdružení států (typu Evropské unie).Kniha je rozdělena do patnácti kapitol tak, aby se kniha dala číst celá, od začátku do konce, jako jeden "příběh komunikace vědy".

Cílem nebylo napsat vrcholné akademické dílo plné (nudných) teorií, pouček a abstraktních konceptů. Autoři se snažili o vskutku praktický a užitečný návod, za kterým jsou dekády zkušeností z různých oblastí vědy, výzkumu a médií. Proto je kniha protkána konkrétními příklady dobré, ale i špatné praxe ze všech uvedených úrovní - a to jak z Česka, tak ze zahraničí.