Uvařil jsem kávu paní V. a pro sebe, s radostí jsem shledával, že se přestává třást a že se jí začíná vracet barva do ducatých tváří. Úměrně tomu však naopak vzrůstal můj neklid. Ze začátku jsem si byl skoro jistý, že tady v bytě nic závadného nemám, postupem doby ale vzrůstaly mé pochybnosti. Úkosem jsem kontroloval toho uniformovaného u krajního oddělení knihovny, kde se, jak jsem si vybavoval, přece jen dalo něco vydolovat. Ale on tam tiše poklimbával, možná, že měl po noční službě, vytáhl eseje profesora Patočky z Edice Petlice, prohlédl a zasunul zpátky, následovaly samizdatové studie profesora Černého s týmž výsledkem, stejně to dopadlo s Orwellem. Jenže směrem k němu postupoval snaživý nadporučík R., sice v ponožkách, zato ostražitější. Sešli se v tom neuralgickém bodu i s majorem N., který svou kořist z psacího stolu poskládal na hromádku. Ve spodní části oddělení jsem měl své věci. Knihy, vydané ilegálně ještě tady nebo v zahraničí, ale také výtisky ze Škvoreckého nakladatelství v Torontu, práce, vydané v různých emisích samizdatových edicí, strojopisy, studie, poznámky. V jedné chvíli jsem zaznamenal, že všichni čtyři klečí, ti tři u knihovny a poručík C. u dolních dveří skříně, a ta policejní zbožnost mi navrátila dobrou náladu.

úryvek z povídky Dopis Josefu K.