Ve třetí a závěrečné knize svého slavného Pojednání o lidské přirozenosti předkládá Hume veřejnosti morální filosofii.

Hume svoji koncepci morálky zaměřuje na pojem morálního charakteru a ctnosti, přičemž přichází se zásadním rozlišením morálních ctností na ctnosti přirozené a uměle vytvořené. V nauce o sympatii z obecného hlediska Hume následně nabízí své řešení problému objektivity morálního soudu a při zpracování nauky o umělých ctnostech – spravedlnosti orientované na pojem vlastnictví, cti a občanské poslušnosti – poskytuje významný příspěvek filosofii práva a politické filosofii.

Plně sekulární charakter Humovy morálky představuje i dnes jeden z nejdůležitějších milníků ve vývoji evropského etického myšlení.