Kdybychom se měli domýšlet, které prózy Ladislava Fukse jsou "více autobiografické", pak by mezi ně určitě patřily ty, v nichž vystupuje jako hlavní vypravěč citlivý, introvertní student Michal. Po Variacích pro temnou strunu a po povídkách o černovlasých bratřích bylo by třeba jmenoval novelu Obraz Martina Blaskowitze (1980). Po letech snad nejvíc zasažených dobovou bezradností se v ní autor vrátil k rokům války a ke krušným osobním zážitkům. Tématem se stala soukromá dramata a historické události, jež podstatně rozhodovaly o osudech a životech. Fuks se rovněž vrátil k napínavému a trochu tajemnému stylu a soustředil se hlavně na psychologii. Příběh se odehrává na chatě, kam Michal pozval známého, ale komerčního spisovatele, aby mu nabídl příběh o českých a německých kamarádech v předvečer války. Sledujeme tak další postavy patřící k Fuksovým oblíbeným - chlapce poznamenaného pocitem bolestného vyřazení. Nejhlubší náklonnost poutá Michala s německým přítelem Martinem Blaskowitzem. Jeho "obraz" si také pověsil na stěnu jako připomínku tragédií i jako výzvu lehkovážnému hostovi, kterého chtěl potrestat a ironizovat. O dějinných katastrofách, o rozdílných cestách českých a německých školáků a o zraněných duších mladých lidí vyprávěl tak Fuks v jedné z próz, jež nezapřou osobní inspiraci, a které autor napsal s promyšlenou fabulí a ironií a ve vážném tónu.