Prahu si musíte zamilovat. Mnozí ji v minulosti milovali tak, že se láska proměnila v jistou formu nenávisti. Franz Kafka o Praze v jednom svém dopise napsal: "Zatracované město, ďábelská matinka s drápy. Nepustí nás - nikoho. Člověk by ji musel podpálit na obou koncích - na Vyšehradě i na Hradčanech - pak, možná, by se od ní dokázal osvobodit." Možná! Tím ale plamenná vyznání lásky nekončí. "Mí Pražané mi rozumějí," horoval šťastný Mozart a zkomponoval pro Prahu své vrcholné dílo, Dona Giovanniho. Co to je, co činí toto město tak neobyčejným? Snad Pražský hrad, který se jako slunce vynoří na pahorku? Údolím šumí Vltava vinoucí se městem jak životodárná tepna. Tak milovaná, že ji národní hudební skladatel, Bedřich Smetana, vtělil do symfonické básně plné patosu a lásky k vlasti. Magická přitažlivost Vltavy byla taková, že čeští vlastenci v 19. století vůbec nezaváhali, kde mají zbudovat svou Zlatou kapličku. A tak Národní divadlo stojí přímo na břehu Vltavy, v místě, kde se stýkají všechny cesty vedoucí na východ i na západ.