Ladislav Novák (1925–1999) byl autorem, který se rovnomocně prosadil na poli slovesného i výtvarného umění. Vyšel ze surrealismu, ale výrazně ho ovlivnila i spirituální tvorba J. Demla či B. Fučíka. Už na konci padesátých let se začíná věnovat experimentální poezii (především konkrétní, auditivní i vizuální). V následujícím desetiletí patří spolu s dvojicí Hiršal-Grögrová k nejvýznamnějším představitelům experimentálního verše u nás. Ve svém díle se dotkl lettrismu, básnických anihilací, tvorby „preparovaných“ a „spečených“ textů. Pokoušel se o slovesnou paralelu k abstraktnímu malířství. Ve stejném čase se také začal soustavně věnovat výtvarné práci, se kterou se prosadil zejména v zahraničí. Jeho dílo bylo zastoupeno v řadě významných antologií a expozic. (Proslul zejména jako objevitel nové formy gestického umění, takzvanými froasážemi.) Ladislav Novák však nikdy nerezignoval na psaní „tradičních“, neexperimentálních básní. Inspirátorem svazku Neztracené básně je Novákův přítel a generační souputník, básník Ivan Slavík. V korespondenci, kterou spolu po několik desetiletí vedli, zasílal Ladislav Novák I. Slavíkovi také básně. Tyto texty, které se překvapivě liší od Novákovy obecně známé polohy autora-experimentátora, vydávají svědectví o tom, že se Ladislav Novák v různých obdobích neustále navracel k původní spirituální inspiraci. Pro mnohé čtenáře může být tato skrytá básníkova tvář opravdovým překvapením.