Ředitel botanické zahrady a milovník růží přeje rozhlasovým posluchačům dobré jitro svým vyprávěním o stopách, jež růže zanechaly v názvech našich vesnic, o stromech a třeba o tom, že cedrové dřevo nemusí být vždy cedrové, o keltském stromokruhu, o Vltavě a vorech na ní. Tato vyprávění mají takový úspěch, že se rozhodl pospojovat je ve sbírku kamínků skládajících kousek mozaiky obrazu naší země.Václav větvička v této hloubavé knížce přichází s nevšedně dobrým překvepením: S myšlenkami dosvědčujícími, že náš svět je mnohem lepší a důstojnější, než si většinou hořce myslíme, a že ta nejhezčí zem nám leží pod nohama.