Elegiemi z Duina a Sonety Orfeovi dospěl Rilke ve svých úvahách o situaci člověka ve světě, který je mu dán a není zcela jeho domovem, o nepřetržitosti rodových kořenů, o jednotě života a smrti, o proměně viditelného v neviditelné, a právě proto skutečné, na samo pomezí lidských i uměleckých možností; za tímto vyústěním Rilkova abstraktního myšlení jsou už jen nicota, mlčení nebo definitivní smrt.