Čs. letectvo po válce evidovalo tři produkty firmy Heinkel – He 72, He 111 a He 219, v případě He 111 a He 219 v počtu pouze několika kusů, počet He 72 přesáhl desítku.
Všechny naše He 72 byly v majetku čs. vojenské správy, avšak byly zapůjčeny aeroklubům. Aerokluby je používaly především ke vlekání větroňů a v této roli si vysloužily uznání i značnou popularitu.
O letouny He 111 neměla čs. vojenská správa v prvních poválečných letech zájem. Iniciativa k jejich využití však vzešla od VLÚ Letňany. Tato instituce se po válce zabývala řešením desítek výzkumných, zkušebních a výrobních úkolů, mezi nimiž byly zkoušky „raketového dálkově řízeného leteckého torpéda“, tedy řízené letounové střely Henschel Hs 293A, zkouškami trofejních proudových motorů BMW 003 a Jumo 004, zkouškami bombardovací výstroje a zkušebním bombardováním, mj. též zkouškami řízené pumy PC 1400Fx Fritz X. K tomu bylo nutno mít vhodný letoun. Dva stroje byly získány z Bulharska, třetí stroj pocházející z válečné kořisti byl až ve dnech 26.-28.4.1950 převzat vojenskou správou po revizi v závodě Rudý Letov. Dva letouny byly v LVÚ využívány v letech 1948-49 k různým zkouškám, jeden byl upraven pro letové zkoušky proudových motorů Jumo 004 a BMW 003.
V r. 1950 byl jeden (možná dva?) He 111 upraven pro letecké snímkování a předán Fotoletecké skupině, kde dolétal v r. 1957. Prokazatelně dva stroje byly v letech 1952 – 1953 používány k vlekání vlečných terčů pro střelby stíhacích S-102. Oba byly zrušeny během let 1953-1954.
Zájem o He 219 projevilo MNO až v r. 1948, kdy oznámilo továrně Rudý Letov zámysl objednat opravu dvou kusů z materiálu nacházejícího se v Chebu. Rudý Letov zahájil kompletaci dvou letounů, první byl byl zalétnut 25.2.1950, na druhém letounu, který měl být přizpůsoben pro montáž proudového motoru, se v té době stále pracovalo. Snahy o jejich využití byly vcelku bezvýsledné, oba byly zrušeny asi někdy na počátku roku 1953.