Tak hladký průběh převratu v roce 1948 nečekali ani komunisté. Prezident Beneš se nakonec veškerému nátlaku podvolil a většina zákonodárců, včetně členů demokratických stran, nové pořádky posvětila. Akční výbory jako hlavní prostředek „očištění“ společnosti se ukázaly jako nesmírně efektivní, propaganda fungovala, volby na konci května toho roku se podařilo zmanipulovat. Puč příliš nezkomplikovala ani smrt Jana Masaryka, který byl vzdor zakořeněným mýtům ochotný s KSČ spolupracovat a podle některých aktérů dokonce snil o roli hlavy státu. A přece tu bylo něco, co komunisté podcenili: mocenská gravitace Moskvy. Stála za první lží nového režimu, když Klement Gottwald ještě jako předseda vlády veřejně odmítl kolektivizaci zemědělství. Tvrdá sovětská linie razící doktrínu zostřování třídního boje však stála i za politickými procesy a zejména za militarizací ekonomiky, jež stáhla Československo v padesátých letech do hluboké hospodářské krize. Jak platilo ještě v osmdesátých letech, také politické uvolnění muselo být inspirováno Kremlem. A tak zlom nastal Stalinovou smrtí, shodou okolností bezprostředně následovanou smrtí Gottwaldovou. Silová konfrontace ustoupila „soupeření idejí“, ekonomická křivka se obrátila a režim se stabilizoval.