„A přece máme něco novýho, mami!“„Co takového, srdíčko?“ zaslechnu mámu.„Pavouka. Máme doma Arašida!“Zprudka se otočím na sestru a uštědřím jí bouchanec dostehen. Dál nedosáhnu. Zasyčím skrz zuby: „Jseš pitomá,nebo co? Máma se to nesmí…“„Mami, Dorota mě zase bije. Bouchla mě pěstí do nohy.“„Co říkáš?“ zní přerušovaně mámin hlas, protože spojeníse ztrácí, „jestli máme doma pavouka, neboj se ho, Lujzo.Řekni taťkovi, ať ho chytí. Víš, jak jsme to naposledy dělalymy.“ Lujza se tváří že neví, ale já vím. Mamka, když tátanebyl doma, přiložila na zeď prkýnko. Podsunula ho podpavouka a cedníkem z umělé hmoty ho přiklopila. Přeneslaho na záchod. Hodila do mísy a spláchla. Pavouk se utopil.Já vím, že to není správné. V biologii jsme se učili, žepavouci chytají do sítí mouchy a odporný hmyz, ale u násdoma mouchy nechováme. My chováme Arašida.„Tak se opatrujte, poslouchejte, a líbám vás. Všechny tři!A pozdravujte babičku a dědu.“Rozloučíme se s mámou, a když přijedeme k babičce a tetěKvětě zamáváme do auta, vydrhnu Lujze žaludek. Nejradšibych jí ho vzala štětkou na čistění záchodové mísy. Strčilabych jí tu štětku do krku a… škoda řeči. Lujza vykecá každétajemství.