Karel Gott - Má cesta za štěstím

Unikátní autobiografie největší legendy české a československé hudební scény všech dob. Autentický obraz fascinující životní dráhy výjimečného umělce s mezinárodním renomé, který na hudebním nebi začal zářit ve svých dvaceti letech. Publikace obsahuje zhruba 1800 fotografií a jiných obrazových a dokumentačních materiálů, z nichž mnohé dosud nebyly zveřejněny.

Karel Gott se na sklonku hvězdné kariéry rozhodl zrekapitulovat svůj výjimečný životní příběh napsat vlastní autobiografii. Knihu dokončil ještě za svého života a intenzivně též pracoval na obrazové dokumentaci až do posledních dnů. Otevřeně hovoří o svém soukromí, dcerách, manželství, ale také o věcech, které byly doposud z různých důvodů zahaleny rouškou tajemství.

Jeho vzpomínky sahají až do nejútlejšího dětství, vyprávějí o rodičích i širší rodině, o školních letech, o kamarádech i osobních zálibách, k nimž patřilo už v klukovských letech zejména malování. Je ve své inventuře osudu sebekritický i mimořádně upřímný, především v závěrečných kapitolách, v nichž popisuje těžké období zápasu se zákeřnou chorobou.

Čtenářům se tak dostává do rukou ucelený, v mnoha směrech strhující obraz osudového vzepětí výjimečné osobnosti, která díky vrozenému talentu, jedinečnému hlasu, nezměrné píli, pracovitosti, poctivosti, slušnosti a osobnímu nasazení rozdávala publiku krásu, radost i sama sebe až do samého konce své životní pouti.

Ukážka z knihy: 

Z monterek do rokenrolového kvádra

Už nevím přesně, čí to byla zásluha, ale do druhého ročníku učiliště státních pracovních záloh č. 13 v Praze-Vysočanech jsem už jezdil z tepla domova, z naší Okrouhlické ulice, tramvají číslo 14. Přestupoval jsem na Palmovce, takže jsem musel každé ráno rozespalý překlopýtat spletenec kolejí, nacpat se nějak do tramvaje číslo 5 a tou pak jet až do Vysočan. Bývala to fuška. Padesát iminutovou cestu jsem obvykle prospal, nejčastěji na stojáka, zavěšený na tyči či držadle jako netopýr. Tramvaje z Palmovky byly k prasknutí narvané dělník)', takže jsem si většinou ani nemusel kupovat lístek. Vozy tehdy neměly dveře, takže v zimě jsem se často přistihl, že zatímco napůl spící jedu přeplněnou tramvají, půlka mého těla visí a mrzne venku.

Ve vrátnici učiliště bylo vždy nutno cvaknout píchačku. Musel být na ní vyražený čas, nejpozději pět minut před začátkem směny, abych přesně v šest stál převlečený do montérek v učňovských dílnách. Dny praxe jsem trávil ve velké zkušebně elektromotorů pro čínské vodní přehrady, pro lokomotivy T435 a pomáhal při jejich montáži a zkouškách. Ale po pravdě řečeno, spíš jsem ostatním při jejich práci překážel. Můj mistr Otakar Kaiser brzy pochopil, že nejsem pro takovou práci stavěný, že jsem tak trochu nešika, a že tedy bude lepší, když mě přidělí k někomu do tandemu, aby se tím zabránilo případným škodám.

Práce v dílně byla každodenní dřina, která mě silně nebavila. Neustále jsem se díval na hodinky a odpočítával minuty do svačinové pauzy nebo přestávky na oběd. Většinou jsem místo jídla využíval volný čas ke spánku, ať už na toaletě, či na nějakém z vypnutých strojů, z něhož ještě sálalo teplo.

„Soudruh Gott nechť se okamžité dostaví na pracoviště!“ vzbudilo mě zpravidla hlášení dílenského rozhlasu z mého snu o Las Vegas.

Staří pardálové, jak si sami říkali, na mě často volali svůj povel: „Hele, Kódl, dojdi mi pro pivo.“ Jeden z nich měl žejdlík jak dřevěný soudek a vždy mi kladl na srdce:

„Hlavně mi ho nesmíš vymejvat vodou. To pivo v něm musí být krásně impregnované.“ Hospoda byla naproti fabrice a mně vůbec nevadilo, když jsem se na chvíli z práce ulil.

Šel jsem Ioudavou chůzí a měl plnou hlavu ideálů. „Jak chcete s pivem v hlavě převzít odpovědnost za montáže velkých točivých elektrických strojů pro čínské přehrady na řecejang-c’-ťiang?“  ptal jsem se důležitě, když jsem jim plné žejdlíky předával. „To neřeš, Kódl,“ odpálkovali mě se smíchem staří pardálové a zavdali si ze svých žejdlíků.

Po návratu ze šichty jsem si hladový jak vlk vychutnával domácí kuchyni maminky a pohodlí kobyliského pokoje. V něm jsem se obvykle hned pojidle zavřel a poslouchal desky, které jsem společně s kufříkovým gramofonem nedávno dostal darem od tatínkova přítele Zdeňka. Pracoval na m inisterstvu těžkého strojírenství, a jelikož ho posílali na služební cesty do zahraničí, vždycky mi „ze Západu“ nějakou tu gramofonovou desku přivezl.

Moje úplně první deska od Zdeňka bylo senzační dvojalbum z koncertu Bennyho Goodmana a jeho kapely v newyorské Carnegie Halí. Byl jsem výkony jazzových muzikantů naprosto unesený a sliboval si, že v Carnegie Halí budu taky jednou zpívat. A taky že jsem zpíval! Ale až o spoustu let později...

Nevěděl jsem, jak Zdeňkovi poděkovat za poklady, které mi vozil, a tak jsem mu alespoň časem namaloval obraz. Všechny desky od něho jsem opatroval posvátně jako hostie. Byl mezi nimi i muzikál High Society a duety Louise Armstronga a Elly Fitzgerald. Poslouchal jsem je pořád dokola, často dlouho do noci, až jsem se naučil oba své idoly celkem věrně imitovat a jejich party zazpívat.