Maria Montessoriová byla výrazná osobnost, pocházela ze zámožné italské rodiny, v roce 1896 se stala první doktorkou medicíny v Itálii, zajímala se o výchovu mentálně postižených dětí a o otázku dětských nervových nemocí, později se věnovala propagaci svého programu vzdělávání. Autorka románovou formou přibližuje náročnou cestu této inteligentní vzdělané dívky, která se díky vlastní houževnatosti a cílevědomosti vypracovala mezi odbornou špičku ve svém oboru. Kvalitně napsaný, čtivý a zajímavý biografický román poutavým způsobem seznámí čtenáře s počátky kariéry této významné italské pedagožky a zakladatelky výchovně-vzdělávacího programu Montessori.

Ukážka z knihy: 

Zvony susedního kostela Santa Aurea oznámily zahájení večerní mše. Temný kovový zvuk se odrážel mezi domy a pronikal přes silné zdi staré budovy, která kdysi bývala klášterem. Zvonění v sobě mělo cosi uklidňujícího a povědomého. Kostelní zvony probouzely nejasné vzpomínky na život na svobodě, na smích a veselé hry. Na dvůr plný slepic, za kterými se děti honily a snažily se je pochytat. Na sluncem zalitou dílnu a vůni čerstvě hoblovaného dřeva. Jakmile však zvuky zvonů utichly, zmizely i vlídné obrazy dávno zašlých dob.

Luigi se na tvrdé matraci přikrčil. Znovu ho uzamkli do malé cely, ve které nebylo nic jiného než holá železná postel. Malým obdélníkovým okénkem v horní části zdi viděl oblohu, která se vybarvila do tmavomodrá a ohlašovala západ slunce. Luigi si nevybavoval, proč už je zase tady. Jeho pobyt v cele měl co do činění s rezavě hnědou skvrnou, která na něj vyčítavě hleděla ze šedé zdi. Skvrna mu připomínala zvíře, jehož jméno už ovšem zapomněl, tak jako postupně zapomínal všechny obrazy a jména týkající se jeho minulosti. Možná, že ta rezavá skvrna pochází z jeho vlastní krve. Bude zeď poskvrňovat tak dlouho, až místnost jednou konečně někdo znovu vymaluje.