Rozsáhlý román známého písničkáře je svým obsahem, stylem i celkovým vyzněním dílem v současné české próze zcela ojedinělým. Vpravdě postmoderní próza, pracující s nesčetnými citáty, aluzemi, persiflážemi a pastišemi, je zdrcujícím šklebem nad českou dobou předlistopadovou, těsně polistopadovou i současnou. Stejně jako Jaroslav Hašek ve svém Švejkovi, i Vladimír Merta ve svém Popelnicovém románu zcela rezignuje na psychologii a realistický popis postav. Ty jsou mu - stejně jako Haškovi - pouhými figurínami ve hře, jejímž smyslem je ukázat to, co je nesmyslné, trapné, směšné - a přitom hrůzné. A stejně jako u Haška, i zde se pracuje s repeticemi, nekonečnými plky, s lidským žvaněním. Hlavními Mertovými vyprávěcími prostředky jsou humor, vtip, nadsázka, ironie a sarkasmus. I v tom je legitimním dědicem Haškovým. Popelnicový román není kniha na jedno přečtení. Je to prozaický vulkán, který hrozí zavalit čtenáře lávou přesně mířené legrace, z níž mrazí.Kniha byla nominována na cenu Magnesia Litera 2021 za prózu. (…) posměšný škleb, kterým to celé drží pohromadě, má intenzitu šklebu Haškova, Klímova, Hrabalova. (…) je to román, který tu už dlouhá léta nebyl - provokativní, přešvihnutý, vyšinutý, ulítlý za mez toho, co je patřičné (…). Petr A. Bílek (Aktualne.cz) Merta vytváří deziluzivní persifláž s příchutí zoufalství, smutnou grotesku, na niž se nedá dívat, i když místy se lze královsky bavit. Filmový vliv je nepopiratelný, rozpoznáváme tu filmové techniky, záběry, střihy, detail a polodetail. Velkým tématem se tu stává nebezpečná intelektuální vyprázdněnost doby, napěchované prázdnotou. Jiří Zizler (Souvislosti.cz)