Pohádka namíchaná z reklamních plakátů 20. let minulého století, sluncem rozpálených mexických krajin a tajuplných podivností mayských legend.

Příběh inspirovaný pověstmi a legendami předkolumbovského Mexika. Mayský bůh smrti bere mladou ženu na trýznivou a nebezpečnou cestu k záchraně budoucnosti.

Poloostrov Yucatan, 20. léta minulého století. Velká města na severu Mexika pulzují jazzovými rytmy, ale Kasiopea Tun uklízí a posluhuje v bohaté rezidenci svého děda a na zábavu nemá čas. Ráda by žila jinak a jinde než v ospalém a staromilském zapadákově mezi příbuznými, kteří jí opovrhují.

Snění o zajímavém životě a naděje na jakoukoli změnu se zdají neuchopitelné jako hvězdy na obloze – až do chvíle, kdy Kasiopea ze zvědavosti a vzdoru otevře truhlici v dědově pokoji. Neúmyslně tak vypustí na svobodu uvězněného mayského boha smrti a nezbývá jí než souhlasit, že mu pomůže získat zpátky trůn a moc, o něž jej připravil vlastní bratr. Selhání by znamenalo (nejen) Kasiopeinu smrt, úspěch pak splnění dávných snů a přání.

Kasiopea se tedy pouští do svého největšího dobrodružství – vyzbrojená jen vlastním úsudkem a ve společnosti toho zvláštně přitažlivého boha se vydává na výpravu z yucatanských pralesů až do epicentra moderního dění, jímž je Mexico City, a dál, do hlubin a temnot mayské říše mrtvých, z níž se obyčejní smrtelníci obvykle nevracejí.

Ukážka z knihy:

Někdo se narodí pod šťastnou hvězdou, a jinému pozice nebeských těles hned pošlou telegram s oznámením: smůla! Kasiopea Tun sice dostala jméno po krásném souhvězdí, ale její hvězda osudu musela být ta nej horší ze všech, co jich jen na obloze je. Ve svých osmnácti letech byla Kasiopea bez peněz, chudá jak kostelní myš a žila v nudném městečku jménem Uu-kumil, kde dvakrát týdně stavěl kolejový vůz mezkospřežné dráhy a kde v žáru slunce z každého snu zakrátko zbyla jen hromádka popela. Nebyla hloupá, uvědomovala si, že v podobně nudných mrňavých zapadákovech žije spousta dalších mladých žen jako ona. Jen si nedovedla představit, že by na světě mohlo být mnoho dalších podobných mladých žen, které by musely každodenně snášet takové peklo na zorni, jakým byl pro Kasiopeu život v domě, jemuž vládl její děd Cirilo Leyva.

Cirilo byl kruťas; na stará kolena byl jedovatější než osten bílého škorpióna. Kasiopea mu posluhovala. Servírovala mu jídlo, žehlila obleěení, ěesala mu řídké vlasy. A ten starý surovec měl pořád ještě dost sil, aby mohl vnučku přetáhnout hůlkou po hlavě nebo po zádech, kdykoli se mu zachtělo, a když na ni zrovna neštěkal on, aby mu donesla sklenici vody nebo pantofle, povykovaly na ni zas tety a sestřenice s bratranci, ať vypere prádlo, vydrhne podlahu nebo třeba poutírá prach v salónu.

„Dělej, co ti řeknou; nechceme přece, aby o nás vykládali, že jsme příživnice,tt usměrňovala ji matka. A Kasiopea polykala rozhořčené odpovědi, protože s matkou, jejímž řešením pro každou potíž bylo pomodlit se k Pánubohu, prostě nemělo smysl o tom diskutovat.