Poblíž švédského městečka Fjälbacka je objevena mrtvola ženy. Pod tělem oběti jsou však nalezeny kostry dvou dalších žen, které zmizely před dvaceti lety. Pitva potvrdí, že všechny tři zemřely stejným způsobem. Jde o jednoho vraha, který se z neznámých důvodů na dvacet let odmlčel, nebo někdo původního pachatele napodobuje? Situace se ještě zhorší, když z blízkého kempu beze stopy zmizí sedmnáctiletá dívka. Pátrání po ní je bezúspěšné a policie se obává, že ji potkal stejný osud.

Ukážka z knihy:

Robert ho našel venku v kůlně. Znali se dokonale a dobře věděl, kde Johana hledat, pokud mu něco leželo v hlavě. Když viděl, že není v domě, šel rovnou tam a našel ho, jak sedí na podlaze se zvednutými koleny a pažemi si pevně svírá nohy.

Byli tak různí, že Robert vůbec nechápal, jak mohou být bratři. Sám byl hrdý na to, že nikdy nevěnoval ani minutu svého života přemítání nebo úvahám o nějakých důsledcích. Napřed jednal, a potom to jednoduše nějak dopadlo. Musí se žít a pak se uvidí, bylo jeho motto. Neexistoval sebemenší důvod přemýšlet o něčem, co sám nemohl ovlivnit. Život tak jako tak uplyne, s tím člověk nic nenadělá.

Johan naproti tomu byl příliš hlubokomyslný a zádumčivý. Občas Robert pocítil nepatrný osten výčitky, že mladšího bratra vleče ve svých stopách. Ale na druhou stranu to pro něho asi je nejlepší. Všechno jiné by ho jistě jen zklamalo. Byli syny Johannese Hulta a nad touto větví rodiny spočívalo prokletí. Neměli šanci uspět s čímkoliv, oč by usilovali, tak proč se 'vůbec snažit?

Nepřiznal by to ani na mučení, ale miloval svého bratra víc než cokoliv na celém světě a píchlo ho u srdce, když viděl Johana sedět v tmavé kůlně. Byl očividně myšlenkami hodně daleko a vznášel se nad ním smutek, jaký u něho Robert občas vídal. Věděl, že Johanovy smysly zaplavil mrak melancholie, který ho přiměl jít na toto temné a nevlídné místo. Po celé léto si toho u něho nevšiml, ale teď to cítil úplně fyzicky, jakmile překročil přes práh.