Ptali jste se někdy sami sebe, jaký by byl váš život, kdyby v listopadu 1989 dopadlo všechno jinak? Jaké by byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého? Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová opět překvapuje. Její nový román je dramatickým příběhem obyčejné rodiny, kterou velké dějiny jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají. Vedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do ozdravovny, v níž se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály.

Ukážka z knihy:

DESÁTÁ KAPITOLA
Magdalena zvaná Magda

Březen 1995

Stalo se to patnáctého března během odpolední procházky.

Obloha za okny byla tmavá a po okně stékal mokrý sníh. Loudala jsem se k šatně a záviděla starším holkám, že na procházku nemusí. Povinnou dávku zdravého pohybu na čerstvém vzduchu si splnily cestou do školy a ze školy a vrátily se celé mokré. Promáčené boty vycpané starými výtisky Rudého práva, jindy pečlivě shromažďovaného k odevzdání do sběru, usychaly v šatně pod dřevěnou tělocvičnou lavičkou a navlhlé kabáty zapáchající starým potem visely na ramínkách. Při pohledu na splihlé svršky se mi ven chtělo ještě méně, ale rozvrh je rozvrh a nijak husté mokré sněhové vločky nespadaly do kategorie „zdraví ohrožující počasí", jako byly bouřky, vichřice nebo průtrže mračen, které jediné — snad s výjimkou nemoci — nás mohlo od procházky osvobodit.

Obula jsem se, ze svého věšáku s číslem 9/3 jsem si vzala kabát, okolo krku jsem si obmotala šálu, navlékla čepici a rukavice a zařadila jsem se vedle Zuzany až na konec dlouhého spořádaného dvojstupu. Mlčky jsme prošly vrátnicí a vyrazily na obvyklou trasu. Šly jsme svižně, bylo jasné, že ani vychovatelky nebyly procházkou v předjarním počasí nadšené a chtěly ji mít co nejrychleji za sebou.