Xenobioložka Kira Navárezová na průzkumné misi objevila mimozemský organismus a celý život se jí obrátil vzhůru nohama. Měkké ostří – jak organismus pojmenovala – ukrývá řadu děsivých tajemství. Poté, co se Kiře a jejím přátelům nepodaří najít mystický artefakt pro boj s medúzáky a strašlivými nočními můrami, představuje poslední naději pouto, které mezi Kirou a Měkkým ostřím vznikne. Pouto, které může pro lidstvo znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.

Ukážka z knihy:

Kira prudce otevřela oči.

Proč se probudila? Nějaká změna v okolním prostředí probrala Měkké ostří a to zase ji. Téměř neznatelná úprava vzdušných proudů, které cirkulovaly Šnekem. Vzdálený hukot strojů probouzejících se k životu. Mírný pokles jinak dusivé teploty. Něco.

Poplašeně sebou trhla a podívala se na tlakovou komoru. Medúzák Itari byl pořád uvnitř, kde taky měl být, obalený vyloučeným kokonem a sotva viditelný v červeném světle dlouhé lodní noci.

Kira s úlevou vydechla. Opravdu nechtěla s tím medúzákem bojovat.

„G-Gregoroviči?“ zeptala se. Její hlas zněl po dlouhém mlčení chraptivě. Odkašlala si a zkusila to znovu, ale lodní mozek pořád neodpovídal. Zeptala se jinak: „Morven, jsi tady?“

„Ano, slečno Navárezová,“ odpověděla pseudointeligence Šneka.

„Kde jsme?“ Kira měla tak vyschlé hrdlo, že pořád spíš chrčela. Zkusila polknout, i když neměla v ústech dost slin.

„Právě jsme dorazili do cíle,“ řekla Morven.

„Ke Slunci,“ zachraptěla Kira.

„Přesně tak, slečno Navárezová. Do Sluneční soustavy. Šnek se před čtyřmi minutami a jednadvaceti vteřinami vynořil z RNS.