Kniha Bitva o Jadran nemá být kronikou výstavby a nasazení rakousko--uherského vojenského námořnictva za 1. světové války, nýbrž spíše mozaikou nejzajímavějších epizod z osudů válečných lodí a orientačním průvodcem nepoučeného čtenáře po ostatních důležitých událostech válečného konfliktu v daném regionu.Pro obyvatele středoevropského státu, jehož hranice neomývá moře, je to dnes poměrně vzdálené téma. Avšak až do roku 1918 tomu bylo jinak — české země patřily k habsburské říši a díky svému rozvinutému těžkému průmyslu i množství prvotřídních odborníků hrály významnou roli při výstavbě rakousko-uherského loďstva. Vojenská plavidla vždy patřila ke špičce technického pokroku, námořnictvo proto nutně potřebovalo lidi nejen tělesně zdatné, ale navíc i šikovné a vzdělané.Čtenáře jistě překvapí zjištění, že každý desátý námořník byl české národnosti, že v osádkách ponorek a námořního letectva byl tento podíl až třetinový a že v důstojnickém sboru mezi dělostřelci, lékaři a v konstrukčních kancelářích měli Češi dokonce většinu! K výzbroji rakousko-uherských plavidel také neodmyslitelně patří špičkové kanóny vyrobené v plzeňské Škodovce, lodní boky kryl vysoce kvalitní pancíř z Vítkovic. Osudy c. a k. válečného loďstva jsou tedy nedílnou součástí našich národních vojenských dějin.