Románová kronika ztraceného města, léta 1921–1945

S Barkou, Ludwikem, Julkou a dalšími hrdiny trilogie Šikmý kostel se setkáváme vzápětí poté, co jsme je v závěru prvního dílu opustili. Zatímco ve zbytku nově vzniklého Československa nastávají zlaté časy, v Karvinné - jak se nyní město jmenuje - se stále velmi silně projevují důsledky předešlého dramatického dění. Prosakují do všech oblastí života. Ne vždy v dobrém.

I přesto lze říct, že dvacátá léta jsou pro obyvatele města relativní selankou, dobou významných společenských změn a hospodářského rozmachu. Nastupující generace se může těšit výsadám, které byly v nedávné minulosti nedosažitelné, a začínají se před ní rozprostírat dříve netušené možnosti.

Klíčící naděje však rázně ukončí hospodářská krize a vzápětí po ní opětovný vzestup nacionalistických nálad. Napětí ve společnosti stoupá a rodiny našich hrdinů rozštěpují rozdílné názory: zatímco jedni se nadcházející hrozby obávají nebo mezi prvními nesou její ničivé důsledky, jiní probíhající změny vítají jako šanci k odčinění utrpěných křivd. Smršť událostí po nástupu německé okupace však nakonec smete všechny, protože v tomto regionu i druhá světová válka probíhala dosti jinak než ledaskde jinde.

Příběh je také tentokrát vystavěn na skutečných událostech a čtenář s překvapením zjišťuje, že mnohé z toho, co se ve druhém díle Šikmého kostela odehrává, zůstávalo po dlouhá desetiletí skryto ve třinácté komnatě dějin.

Ukážka z knihy:

1921
Velké dřevěné dveře se skřípavě pootevřou. Ženka se celou dlaní opře o studivou kliku, nakloní se a opatrně vyhlédne škvírou ven, aby se ujistila, že už všichni odešli.

Přejede očima doleva doprava. Nikde nikdo. Naproti před kostelem sice ještě kdosi stojí, ale hledí na opačnou stranu. Snad si jí nevšimne.

Všichni ostatní jsou už naštěstí pryč, a tak Ženka stiskne kliku až úplné dolů a za dalšího skřípění nepromazaných pantů vyjde před školu.

Už při prvních krocích jí mírný říjnový vánek rozvlní sukni, vlídné slunce babího léta prozáří dva tmavě plavé cůpky. Ženka zavře oči a na několik okamžiků si nechá hřejivými paprsky pohladit tvář, po níž léto rozeselo hejno pih.

Podzim zatím ukazuje svou úvodní, laskavou podobu. Teprve začíná hrát barvami, stihl doposud jen pozlatit okraje listů na stromech. Ještě je neservává, ještě neseslal nevlídný čas plískanic.

A přece je Žence těžko na duši. I školní brašna jako by od včerejška zase o trochu ztěžkla.