Druhá světová válka v Evropě vypukla 1. září 1939 útokem Hitlerova nacistického Německa na sousední Polsko. Německá armáda, ze vzduchu efektivně podporovaná Luftwaffe, předvedla v následujících dnech první ukázku své bleskové války (Blitzkriegu). Třetího září do zápasu formálně vstoupila Velká Británie a Francie. Obě západoevropské demokracie sice Německu vyhlásily válku, pro záchranu svého východního spojence však jejich ozbrojené síly nepodnikly prakticky nic. Na holičkách ponechaná polská armáda krvácela a ustupovala na východ. Velení doufalo, že se jí na východním břehu Visly podaří zaujmout pevnou obranu, v které se udrží až do toužebně očekávané ofenzivy francouzsko-britských vojsk na západní frontě.

Pak však pro Poláky doslova udeřil blesk. Sedmnáctého září se do útoku na Polsko přidal rovněž Sovětský svaz a z představ o možné obraně východně od Visly učinil pouhý cár papíru. Otřesený polský velvyslanec W. Grzybowski byl v Moskvě brzo ráno toho dne povolán na Lidový komisariát zahraničních věcí a zde náměstkem lidového komisaře Potěmkinem informován, že polský stát fakticky přestal existovat, čímž skončila platnost smluv mezi Polskem a SSSR a Rudá armáda vstoupila do východního Polska, „aby chránila bratrské běloruské a ukrajinské obyvatelstvo“. Ač je někdy tažení Rudé armády proti Polsku bagatelizováno, ve skutečnosti se jednalo o mimořádně rozsáhlou vojenskou operaci, která významně změnila situaci na východě Evropy, překreslila státní hranice a zásadním způsobem posunula Stalinovo impérium na západ. Po více než půlstoletí následné existence Sovětského svazu byl fakt agrese proti hroutícímu se Polsku skryt pod pláštíkem utajování a lží. A ještě dnes je významná část Rusů přesvědčena o oprávněnosti tohoto kroku a i v současných publikacích je napadení eufemisticky nazýváno „osvoboditelský pochod“.