Je ráno v Den sklizně, který zahajuje desáté Hladové hry. Osmnáctiletý Coriolanus Snow se v Kapitolu připravuje na svou jedinou příležitost získat slávu jako trenér, jeho šance jsou však mizivé. Dostal ponižující úkol trénovat největšího outsidera, splátkyni z Dvanáctého kraje. V Aréně bude probíhat boj na život a na smrt. Mimo ni Coriolanus začne se svou splátkyní soucítit a stane před zásadním rozhodnutím: řídit se pravidly, nebo přežít?

Ukážka z knihy:

Dívka z Dvanáctého kraje? Mohli mu snad uštědřit větší políček? Dvanáctý kraj, nejmenší ze všech, terč vtipů, se svými zakrslými dětmi s oteklými klouby, které vždycky zemřely během prvních pěti minut? A nejen to, ale... holka? Ne že by nějaká dívka nemohla vyhrát, ale podle Coriolana šlo v Hladových hrách především o hrubou sílu a dívky byly od přírody menší než chlapci, a tudíž znevýhodněné. Nikdy neměl ve zvláštní oblibě děkana Highbottoma, kterému mezi přáteli žertem přezdíval Casca Dám si-práska Highbottom, ale nečekal takové veřejné ponížení. Že by se děkan doslechl o Snowově přezdívce? Nebo šlo jen o odraz toho, že Snowové upadají do bezvýznamnosti?
Cítil, jak mu hoří tváře, ale snažil se zachovat klid. Většina z ostatních studentů se zvedla a povídala si mezi sebou. Potřeboval se k nim připojit a předstírat, že přidělení splátkyně bez šance nic neznamená, ale nedokázal se pohnout. Dokázal jen otočit hlavu doprava, kde pořád seděl Sejanus. Coriolanus se nadechl, aby mu poblahopřál, ale zarazil se, když si všiml Sejanova sotva skrývaného zmučeného výrazu.
„Co se děje?“ zeptal se. „Nejsi spokojený? Kluk z Druhého kraje - to je dobrý los.“
„Zapomínáš, že jsem taky z Druhého kraje,“ odpověděl Sejanus chraptivé.