Polemický spis Genealogie morálky (1887) patří k Nietzschovým pozdním, nejucelenějším pracím a výjimečně v něm opouští aforistickou formu. Nietzsche si plně uvědomuje, že „kritika morálky" v širším smyslu může sloužit jako způsob, jak předvést, že k povaze bytí neodmyslitelně patří moc, protože k ní patří možnosti. Zároveň je třeba číst jeho kritiku morálky v užším slova smyslu, tj. jako kritiku určitého morálního ideálu.