Když se za Fredovou na konci Příběhu služebnice zabouchly dveře dodávky, neměli čtenáři ani ponětí, zda ji čeká svoboda, vězení, nebo smrt. Ale kdo si počkal, ten se po pětatřiceti letech napětí dočkal Svědectví.

Margaret Atwood pokračuje v příběhu Gileádu více než patnáct let poté, co June zmizela neznámo kde, a rozvíjí ho ve zdrcujících výpovědích tří ženských hrdinek, které mají s tímto režimem co do činění, byť každá v jiné roli. Ne náhodou získala věhlasná autorka za své čím dál aktuálnější dílo – v němž se sžíravá, bezelstná a neohrožená kritika totality splétají v účinný nástroj – prestižní Bookerovu cenu.

„Milí čtenáři: K napsání této knihy mě inspirovalo všechno, na co jste se mě kdy ptali ohledně Gileádu a jeho mašinerie. Tedy téměř všechno. Dalším zdrojem inspirace je svět, v němž žijeme.“ - Margaret Atwood

Ukážka z knihy:

Rukopis z Rezidence Ardua

Sochy přísluší jenom mrtvým, ale já ji dostala ještě zaživa. Už teď jsem se proměnila v kámen.

Vztyčili mi ji coby symbolické ocenění mých zásluh, jak stálo v proslovu, který přečetla teta Vídala. Ten úkol jí svěřili naši představení a ona si ho ani zdaleka necenila. Co nejskromněji jsem jí poděkovala a zatáhla jsem za provaz, čímž se uvolnila látka, která mě halila - zavlnila se k zemi a já tam stála v celé své kráse. Tady v Rezidenci Ardua si na jásot nepotrpíme, ozval se jen zdrženlivý potlesk. Přijala jsem ho lehkým pokývnutím.

Stojím tu v nadživotní velikosti, jak už tak sochy bývají, mladší, štíhlejší a v mnohem lepší kondici, než se poslední dobou cítím. Vzpřímená, s narovnanými rameny, rty stočené do pevného, leč dobrotivého úsměvu. Oči upínám k pevnému bodu kdesi ve vesmíru, což má symbolizovat můj idealismus, mou neochvějnou oddanost službě, mé odhodlání kráčet kupředu navzdory překážkám. Ne že by umístění sochy takový výhled skýtalo, obklopuje ji totiž nevlídná skupinka stromů a křoví podél pěšiny před Rezidencí Ardua. Nám tetám je přílišné sebevědomí zapovězeno, i těm z kamene.

Zleva se ke mně tiskne zhruba sedmiletá holčička, svírá mi ruku a vzhlíží ke mně plna důvěry. Moje pravice spočívá na zahalené hlavě ženy - jedné ze služebnic -, která se mi krčí u nohou a upírá na mě pohled s výrazem, jenž se dá interpretovat buď jako zbabělost, nebo jako vděk, a za sebou mám jednu ze svých perel, připravenou vydat se na misii. Na opasku mi visí paralyzér. Ta zbraň mi připomíná má selhání: kdybych byla schopnější, obešla bych se bez takových nástrojů. Postačil by přesvědčivý hlas.