Michael Wellner Pospíšil působil dlouhá léta jako kulturní diplomat ve Francii. Fotografování však bylo vždy jeho bytostnou potřebou. Jak výstižně vyjádřil Vladimír Birgus v úvodu knihy Pospíšilových fotografií: Michael vidí více než většina lidí. Jeho fotografie městských zákoutí, obrazců na oprýskaných zdech, letmých setkání v kavárnách a barech, zrcadlení několika souběžných pouličních dějů či zdánlivě obyčejných objektů a věcí, které v neustálém spěchu míjíme bez povšimnutí, poskytují vedle své nesporné výtvarné hodnoty široký prostor pro diváckou interpretaci. Ačkoli Pospíšil nezapře své vzdělání filmového dokumentaristy i zkušenost s humanistickou fotografií, některé jeho snímky jsou mnohdy spíše abstraktními obrazy. Pospíšilovy fotografie lze označit i za svébytné deníkové záznamy, jejichž autor tak nalezl způsob, jak sdílet svůj prožitek ze světa. Zcela nevšední publikaci osobitých barevných i černobílých fotografií doprovází rozhovor s jejich podobně nevšedním a osobitým autorem.