Románová kronika ztraceného města. Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě - také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny.

Kniha začíná obrovským důlním neštěstím roku 1894, které drsně zasáhlo do života obyvatel celého kraje. Patří mezi ně i hrdinové této knihy, jejichž pohnuté osudy můžeme po následující čtvrtstoletí sledovat.

Barbora, Julka a Ludwik jsou představiteli tří naprosto odlišných dějových linií, které se však na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz polozapomenutých časů, jejichž drsnost je pro dnešního čtenáře v mnoha ohledech téměř nepředstavitelná. Každý z hrdinů čelí životním výzvám po svém: někdo se jim trpně poddává, jiný se snaží uchopit šance, které mu kvasící doba nabízí. Do všech osudů však opakovaně a nemilosrdně zasahují velké dějiny, které úsilí obyčejného člověka mohou snadno proměnit na prach. Anebo ne.

Příběh je vystavěn na skutečných událostech, z nichž mnohé doposud nebyly v české románově tvorbě zpracovány. Vyprávění ubíhá v dramatickém tempu a natolik autenticky, že se děj před očima čtenáře mnohdy mění na film zaznamenávající i to, co donedávna zůstávalo skryto ve třinácté komnatě české historie.

Ukážka:

1894
Barbora křivé našlápne a noha jí sklouzne do brázdy naplněné kalnou vodou, kterou po sobě zanechala noční bouřka.

Zavrávorá a skupinka na chvili ustrne. Sedm párů ženských očí na ni hledí a mlčky se ptá, jestli může jít dál. Barbora zkusmo zahýbe kotníkem, a když nic nebolí, jenom kývne, cípem sukně otře vystříklé bláto z lýtka a pokračuje v cestě.

Není čas na řeči, mluvení ubírá sílu.

Skupina osmi žen a několika dětí se znovu vydá na pochod.

Mají za sebou teprve den cesty, první ze šesti. Je třeba jít dál, nezdržovat se zbytečnými přestávkami. Kolem nich se ke všem obzorům rozlévá plochá hornoslezská krajina, přikrášlená prvním květnovým týdnem. Na loukách mezi poli se v ranním slunci otevírají pampelišky a hlína ještě pořád trochu voní jarem, ale ostré slunce z ní během několika dní tu vůni vytáhne.

Jestli bude pálit jako včera, možná ještě před zpáteční cestou pampelišky zbělají, napadne Barboru, ale pak si zakáže takové bloumání. Ani na bloumání není čas, poletující myšlenky ubírají pozornost a soustředění. Člověk pak snadno udělá špatný krok a hned má plnou botu bláta.

Až budou odpočívat, zkusí to vyčistit trsem trávy.