Lidské vědomí se může nacházet na různě vysokých úrovních. Dr. D. Hawkins, který zažíval pokročilé stavy vědomí již od dětství, je pojmenoval podle subjektivních prožitků, které na každém stupni převládají, a podle energie jejich pole jim přiřadil číselné hodnoty od jedné do tisíce (kde 1000 označuje, stav nejvyšších avatarů, Krišny, Zarathuštry, Buddhy a Ježíše Krista). Popisuje, jakým způsobem se na různých stupních vědomí chová lidské ego a jak se projevují jeho přirozená omezení. Dává praktické rady, jak můžeme na jednotlivých úrovních překonat s nimi související bloky, a tak každou z nich postupně transcendovat a připravovat se na pokročilé stavy vedoucí až k Osvícení. Kniha tedy není jen analýzou, ale především praktickou příručkou.

Ukážka z knihy:

Autorovo vyprávění o vlastních zážitcích vysokých stavů vědomí

Pravdy popisované v této knize byly získány vědeckými metodami a nestranně uspořádány, avšak - jak už to bývá u každé pravdy - byly nejprve prožity jako vlastní zkušenost. V průběhu života opakovaně docházelo k intenzívním stavům vysokého vědomí, které začaly již v útlém věku. Nejprve fungovaly jako inspirace, později vedly k procesu subjektivní realizace, která je popsána v řadě knih.

Ve věku tří let se náhle objevilo plné vědomí existence, porozumění, jež se nedalo vyjádřit slovy, a přesto šlo o úplné pochopení významu „Já Jsem“. Po něm okamžitě následovalo děsivé uvědomění, že „já“ by také vůbec nemuselo existovat. V tomto okamžiku náhlého probuzení ze zapomnění do vědomého uvědomování si vlastní existence se zrodilo osobní „já“ a do subjektivního vědomí vstoupila dualita, protiklad „bytí“ a „nebytí**.

Paradox existence a otázka reality zůstávaly ve středu mého zájmu po celé dětství a dospívání. Občas se stávalo, že osobní „já“ sklouzlo zpátky do většího, neosobního „Já**, přičemž se vrátil onen prvotní strach neexistence, prazákladní strach z nicoty.

V roce 1939 jsem pracoval jako novinový poslíček na venkově ve Wisconsinu. Jezdil jsem denně trasu dlouhou 27 kilometrů. Jednoho temného zimního večera mě spoustu kilometru od domova zastihla zimní bouře. Teplota klesla na 20 stupňu pod nulou a na zledovatělém, sněhem pokrytém poli daleko od domova mi podklouzlo kolo. Divoký vítr rval noviny, které jsem vezl v košíku na řídítkách a rozhazoval je po okolí. Rozplakal jsem se vyčerpáním a smutkem nad zbytečnou snahou. Šaty mi ztuhly mrazem. Abych se aspoň trochu skryl před větrem, rozbil jsem tvrdou ledovou krustu na vysoké závěji a vyhrabal si díru, do níž jsem si vlezl. Zakrátko jsem se přestal třást a namísto toho se dostavil příjemný pocit tepla a potom stav nepopsatelného klidu. Doprovázela ho záplava světla a přítomnost nekonečné lásky. Nijak se nelišila od mé vlastní podstaty. Fyzické tělo i neutěšené prostředí zcela vybledly, protože mé vědomí splynulo se všudypřítomným osvíceným stavem. Mysl byla v naprostém klidu, veškeré myšlení se zastavilo. Zůstala pouze nekonečná Přítomnost jako to jediné co je nebo co může být. Byla mimo čas a nedala se nijak popsat.

Po tomto zážitku bezčasovosti náhle přišlo uvědomění, že kdosi třese mým kolenem. Uviděl jsem znepokojenou tvář svého otce. Do těla a ke všemu, co s ním souvisí, jsem se velmi zdráhal vrátit, avšak kvůli otcově lásce a úzkosti bylo mé tělo Duchem posíleno a reaktivováno.