Předkládaná monografie představuje poprvé českému čtenáři dílo nonkonformníhoprotestantského kazatele raného novověku Valentina Weigela (1533–1588), jehož spisypo svém vydání zkraje 17. století nalezly stejně tak nadšené přijetí jako rozhořčenoukritiku.Myšlenkově tyto texty čerpají z pozdně středověké „německé mystiky“, z ranýchděl Lutherových, z P aracelsovy přírodní filosofie a novoplatónských zdrojů (Boëthius,Hugo od Sv. Viktora). Údajné „weigeliánství“ se pro takřka celé 17. století stalo v očíchkritiků symbolem hereze, jež odmítá církevní obřady a svátosti a dopouští se teologickýchexcesů i v mnoha dalších otázkách. Jeho odpůrci i příznivci přitom spatřovali úzkouprovázanost Weigelových myšlenek s dobovým paracelsiánstvím i pozdějšími rosenkruciánskýmitexty. Svazek je doplněn studií M. Žemly podrobně analyzující Weigelovo díloa příslušným aparátem.