Cecilie Harcourtová se ocitá v nelehké životní situaci. Její bratr je těžce zraněn ve válce v koloniích a ona se najednou musí o sebe postarat sama. Zdá se, že má jen dvě volby: zůstat sama a stát se starou pannou, nebo se výhodně vdát. Cecilie si překvapivě vybírá třetí možnost – vydává se přes Atlantik, pevně rozhodnuta najít svého bratra a vyléčit jej. Nenachází však bratra, ale jeho nejlepšího přítele, hezkého důstojníka Edwarda Rokesbyho. Je v bezvědomí a nutně potřebuje její pomoc. Cecilie přísahá, že s ním zůstane a zachrání mu život, i kdyby to znamenalo malou lež. Když se Edward po šesti měsících probere, je více než zmatený. Jeho vzpomínky jsou velmi mlhavé, a když mu všichni tvrdí, že Cecilie je jeho žena, tak tomu věří. V okamžiku pravdy však může mít Edward pro novou paní Rokesbyovou několik překvapení.

Ukážka z knihy:

Bolela ho hlava.

Oprava: Pořádně ho bolela hlava.

I když se dalo jen těžko říct, co je to vlastně za bolest. Možná ho střelili do hlavy mušketou. To bylo vzhledem k současnému místu pobytu (New York, nebo snad Connecticut?) a k postavení kapitána v armádě Jeho Veličenstva dost pravděpodobné.

Protože, pokud si toho náhodou někdo nevšiml, tady zuřila válka.

Jenže to bušení - jako by mu někdo mlátil do hlavy dělem, ne dělovou koulí, pěkně prosím, ale celým dělem - naznačovalo, že spíš schytal ránu nějakým tupějším předmětem, než je kulka.

Možná kovadlinou. Shozenou z okna v patře.

Ovšem člověk se na to musel koukat z té lepší stránky. Tahle bolest naznačovala, že není po smrti, což se mu snadno mohlo stát, vzhledem k týmž důvodům, kvůli nimž bylo oprávněné věřit v kulku z muškety.

Protože v té válce, kterou měl na mysli... lidé umírali.

Umírali se znepokojující pravidelností.