Po stopách legendy strašidelného lesa.

Na jihu České republiky se prostírá Branišovský les, místo opředené mnoha děsivými legendami. Podle některých obyvatel nedalekých obcí v něm straší přízrak muže v tmavém kabátě, jiní šeptem mluví o červených očích vznášejících se ve tmě… V minulosti se v areálu tamější vojenské základny bez zjevného důvodu postříleli členové hlídky a mimoto v srdci lesa roste strom oběšenců – podobný těm, které lze nalézt v neblaze proslulé japonské Aokigahaře.

A je toho ještě víc…

Jednoho jarního dne se do Branišova vydává na víkendový teambuilding skupinka slovenských bankovních úředníků. Shodou okolností se ve stejné době les chystá navštívit i uznávaný, leč neurotický profesor literatury se svou dospívající dcerou a dva narkomani s černou filozofickou duší… A každý z nich si přináší svá tajemství, touhy i komplexy.

Úděsná tajemství však ukrývá i Branišovský les…

Ukážka z knihy:

Předehra
Nádech - výdech.
Nádech - výdech.
Nádech...
Ukrutně šukézní blondýnka v joggingovém úboru bonbonkově růžové barvy se střemhlav řítí lesním porostem - jak už to v ohrožení života obvykle bývá. Pronásleduje ji Černý přízrak. Taksi toho muže v duchu pojmenovala.
Tak mu říkají všichni.
Protože přesně tímhle je: temnou siluetou bez tváře; chladným, lstivým, vypočítavým stvořením s nečistými úmysly. Stejně jako ostatní obyvatelé Jihočeského kraje i ona slyšela všechny ty zvěsti o záhadné postavě s černou kapucí, ale až do téhle chvíle je považovala za nesmysly.
Jenže teď jí tyhle nesmysly dýchají na krk.
Dívce se po stranách míhají štíhlé kmeny řídce rostoucích mladých stromů, pod nohama jí šustí listí, ohýbají se stébla trávy. Vzduch je cítit pryskyřicí, snášejícím se soumrakem a smrtelným strachem, jediné zvuky jako by vydávalo srdce, které dívce rychle buší a bije až někde v krku.
Nádech - výdech...
Blondýnka trhaně dýchá, dívá se chvíli před sebe a potom pod své nohy. Jen nezakopnout o ležící větev nebo kořen, to by byl konec! Míří na sever. Tam se ve vzdálenosti několika desítek metrů rýsuje hranice hustého jehličnatého lesa. Tam začíná tmavá zóna; tam má šanci zmizet a přivolat pomoc.
V jednom okamžiku pootočí hlavu - zlatožlutá hříva s umělými extensions opíše polooblouk jako ve zpomaleném záběru; vyděšená souměrná tvář modelky s uštvanýma očima pátrá po pronásledovateli. Ten se pohybuje téměř neslyšně, jako stín. je víc duchem než živým člověkem. Nohama jako by se ani nedotýkal země...
A přece je skutečný.
I jeho nůž je skutečný.
Černý přízrak, v pověstech zvaný i Strážce lesa nebo Temný muž je tady.
Dívka opět upře pohled před sebe - tmavá část lesa je už téměř na dosah.
Zvládne to...
Vtom jí na rameno dopadne čísi ruka, tak prudce a tak silně, že nestihne ani vykřiknout.
Ruka ji strhne za kmen nejbližšího stromu.
A potom...
A jde si pro ni.
„Tak co, šéfko?"