Mezi tajemnými událostmi starověku nesporně fenomén Atlantidy zaujímá přední místo, pravděpodobně díky jedné z posledních Platónových knih Timaios a Kritias. Tato kniha vyvolala svého času vášnivé diskuse mezi historiky starověku a znalci antiky na jedné straně a neortodoxními zastánci existence několika na sebe navazujících vln vyspělé pozemské civilizace na straně druhé. Konfrontací argumentů Platónových kritiků a stoupenců z pohledu stavu poznání konce 20. století se zabýval T. Mehner. Prvním, kdo zpochybnil realitu historické existence říše mořských králů v Atlantském oceánu, byl sám Aristoteles, někdejší Platónův žák. Od té doby počet titulů zabývajících se tematikou Atlantidy neustálé narůstá. V roce 1926 vydali J. Gattefoss a C. Roux přehled atlantologické literatury značně přesahující 1 700 titulů. Na konci druhého milénia však světové knihovny mají ve svých depozitech více než 2 500 titulů knih a pojednání, zabývajících se tematikou Atlantidy z mnoha často roztodivných úhlů. Jsou konstruovány argumenty pro i proti realitě existence Atlantidy, jejíž trosky jsou neúspěšně hledány na nejrůznějších místech světa. Egypťané v období Solónovy stáže v Egyptě zřejmě mylně ztotožňovali Héraklovy sloupy se skalami po obou stranách Gibraltarského průlivu, který spojoval Atlantický oceán se Středozemním mořem, takže se nelze divit, že jejich omyl obsažený v Solónových zápiscích později přejal i Platón. Jenže z jiných pramenů vyplývá, že v období existence Atlantidy, tedy před více než 12 000 roky, byla hladina Středozemního moře o 250–300 m níže než dnes a Gibraltarský průliv neexistoval. Plinius Maior ve svém díle „Naturalis historia“ říká, že během jedné velké katastrofy se Západní oceán provalil nově vytvořenou průrvou mezi oběma horami, a tak byla oddělena Evropa od Afriky, což dříve nebylo. Erastothenés z Kyrény, hlavní knihovník a správce Alexandrijské Bibliothéky ve 3. stol. př.n.l., napsal mimo jiné významné kartografické a zeměpisné dílo Geografika, jež obsahuje jeho zmínku o tom, že podle starých map ještě v době Trojské války (první) žádná trhlina mezi skalami Gibraltaru neexistovala. Tato první Trojská válka je systémově i časově shodná s poslední etapou války mezi armádou Parašurámy-Hérakla a atlantského krále Antaiola, kterou autor ve svých knihách nazývá války démonů.