Aimee konečně našla klid. Po ztrátě svého snoubence Jamese dokázala vybudovat zbrusu nový život a najít i novou lásku. Ovšem po několika letech se stane přesně to, čeho se nebála jen ona. James, žijící po ztrátě paměti jako spokojený malíř v Mexiku, si vzpomněl. Přichází do světa, který jej již oplakal, ke vztahům, které dávno vyhasly. A k tajemstvím, které jsou stále stejně smrtící jako před lety…

Ukážka z knihy:

Freddiemu už se zase udělalo zle. Tentokrát za to podle všeho mohla tráva. Teď z ní bylo zpěněné smaragdově zelené jezírko v koutě u prádelníku, v němž ještě plavala některá celá stébla.

„Kolikrát ti to mám říkat, ty pitomce?" zaječela Celia, která do toho svinstva právě šlápla letním sandálkem. „Nejsi přece kůň!"

„Ani kráva," dodala Sylvia ochotné od kuchyňského stolu, kde si právě pracně vlepovala do výstřižkové knihy obrázky domácích spotřebičů.

„Ani žádné jiné zvíře! Máš jíst chleba, ne trávu. Nebo koláč. Normální věci!" Celia si stáhla botu, uchopila ji palcem a ukazovákem a zanesla nad kuchyňský dřez. „Fujtajbl. Ty jsi tak nechutný! Proč to pořád děláš? Maminko, řekni mu něco! Aspoň by si to po sobě měl uklidit."

„Tak si to utři, Frederieku, ano?" Paní Holdenová seděla v křesle s vysokým opěradlem u krbu a hledala v novinách, kdy se bude vysílat další díl Dixona z Dock Green. Tenhle seriál jí byl téměř jedinou útěchou od chvíle, kdy se Churchill vzdal úřadu. A také kvůli té nejnovější záležitosti s jejím mužem. I když ona sama pochopitelně přiznávala jen toho Churchilla. S paní Antrobusovou, svěřila se Lottie, viděly všechny díly, a ten porad byl podle nich prostě báječný. Ona a paní Antrobusová byly ovšem v celé Woodbridgc Avenue jediné, kdo měl doma televizor, a s jistým potěšením informovaly sousedy o jeho programech, které byly v podstatě báječné téměř všechny.