Fínskeho spisovateľa Miku Waltariho (1908 - 1979) preslávil na celom svete román zo starovekého Egypta Egypťan Sinuhet. Napriek tomu Waltari v Egypte nikdy nebol - ani pred napísaním románu, ani po jeho vydaní. O to viac cestoval do ostatných krajín, v ktorých sa jeho romány odohrávajú.

V knihe Vlak osamelého muža z roku 1929 mladý Mika Waltari popisuje svoje prvé veľké putovanie Európou. Z Helsínk cestoval cez Berlín, Prahu (ktorá v ňom napodiv zanechala dojem veľmi nelichotivý), Viedeň, Budapešť, Belehrad a Sofii do Istanbulu, odkiaľ sa potom vracal cez Dubrovník, Rím a Paríž späť domov. Je to pútavý popis Európy, ktorá bola desať rokov po konci prvej svetovej vojny ešte plná nádejí a ilúzií, a tiež dojímavý denník mladého muža, jeho citového a tvorivého hľadania.

Waltari sa na podobnú cestu vydal znova o dvadsať rokov neskôr, napísal o nej knihu Cesta do Istanbulu. V Istanbule sa odohráva niekoľko jeho veľkolepých historických románov: Temný anjel, Pád Carihradu, Krvavý kúpeľ a predovšetkým Šťastná hviezda, ktorá je jedným z najpôsobivejších moderných zobrazení zhubnej totality.

Vlak osamelého muža vychádza po slovensky prvýkrát, a Čeština je jediným cudzím jazykom, do ktorého bola kniha preložená.

Ukážka z knihy:

Zima, šedivá mlha, mrazivé noci protínané ledovými čarami pouličních lamp. Někdy mráz povolil a večer svítily velké hvězdy, jejich tlumené světlo se prodíralo sychravým vzduchem.

     Dny a večery patřily práci, a před příchodem noci ji vystřídala prázdnota a tichá touha. Noci, nervózní, útržkovitý spánek plný vidin. Noční múry, propadám u státnic, erotické sny.

Rozhodl jsem se sám sobě dokázat, že jsem schopný systematicky pracovat. Před Vánocemi jsem dostal zápočet z diplomového semináře, teď už zbývaly jen závěrečné zkoušky. Dva povinné semináře, z nichž jsem dosud neměl žádnou známku, jeden volitelný, ten druhý mi započetli už dřív. A k jednomu z těch povinných musím napsat seminární práci.

     Samozřejmě, mohl bych si zkoušky rozložit do příštího roku. Ale já jsem neodolatelně toužil po svobodě. Evropa, dálnice, města, která jsem dosud neviděl... Jejich jména mi zněla v myšlenkách, když jsem se večer propadal do spánku. Musel jsem být svobodný, musel jsem vidět, slyšet, cítit, tušit. Musel jsem žít! Univerzitu jsem nenáviděl i miloval. Státnice pro mě znamenaly pouze odvedené penzum práce, snahu o samostatné úsudky v chaosu nejrůznějších skript, schopnost nalézat shodné rysy rozličných věcí. Ale hlavně jsem se chtěl ponořit do své vlastní práce, co nejdřív a co nejhlouběji.

     Rozhodl jsem se to všechno stihnout za jeden jarní semestr. A hned jsem se proti tomu rozhodnutí vzbouřil, připadalo mi zbytečné a nesmyslné. Ale cítil jsem, že když všechno zvládnu, dokážu sám sobě, že se mi podařilo vystudovat na životaschopného jedince. Že dokážu ve stanoveném čase odvést předepsané penzum práce.