Po roce 1990 začaly vznikat historické studie, věnující se pokusům o zvrácení či alespoň oslabení komunistického režimu. Pro tyto snahy se postupně vžilo označení třetí odboj. Téma protikomunistického odboje je dosud živé a dodnes vyvolává spory, které se oživily i po schválení zákona o ocenění a odškodnění jeho účastníků. Laická veřejnost a někdy i historici, zaměřující se na období vlády jedné strany, mnohdy nedokáží dojít konsensu, co vše lze za odboj považovat, zda se má hledět i k osobním motivacím jeho jednotlivých účastníků, případně které jeho cíle byly legitimní a které již ne. Samotnou existenci třetího odboje dnes prakticky nikdo z odborníků nepopírá, snad kromě ojedinělých nositelů okrajových názorů.V uplynulých letech byly publikovány studie i rozsáhlejší práce, věnující se různým aspektům protikomunistického odboje. Kniha, jíž právě otvíráte, se pokouší přinést pohled na jednu z dosud ne zcela akcentovaných kapitol boje za demokracii. Tu představuje účast žen v třetím odboji konce čtyřicátých a první poloviny padesátých let, tedy období, kdy bylo ještě možné doufat, že se režim podaří porazit, případně že jej zlomí očekávané vypuknutí třetí světové války. V druhé polovině padesátých let již bylo zřejmé, že k válce s největší pravděpodobností nedojde a vývoj se začal ubírat jiným směrem. Stejně tak se proměnily formy odporu proti totalitnímu zřízení a jejich podoby se v toku času měnily v závislosti na měnících se podmínkách.