Druhý svazek Célinovy Féerie pro jindy je zdánlivě bez děje, jak se domnívali Célinovi kritici. Popisuje spojenecké bombardování Paříže v noci z 21. na 22. dubna 1944. Záhubu pozoruje Céline ze svého domu v Girardonově ulici na Montmartru (v knize jako Gaveneauova avenue). Při líčení klade důraz na to, že je kronikář, ba ještě méně, zde říká, že je zapisovatel: registruje události, jak je viděl v časovém sledu. Pozoruje vybuchování Paříže, podobně jako kdysi Plinius Starší pozoroval erupce Vesuvu a zánik Pompejí. Ne nadarmo ale, byť letmo, zmiňuje Céline i metodu fantaskopie: ta zmenšuje a zvětšuje promítaný obraz laterny magiky a umocňuje jeho působení. Céline vidí okolní hroucení jako nebe a zemi vzhůru nohama: není to jen představa zkázy, ale i konkrétní perspektiva pilotů letících nad městem. Výjevy, které se zdánlivě opakují, jsou vždy o něco posunuty a tím Céline vytváří fantaskopický děj. Každý z obyvatel domu, kteří se snaží přežít, má svůj drobný příběh, příběhy zde mají i detaily a věci (almara, kredenc, Célinův oblíbený stůl a jeho rukopisy). Kronikář-zapisovatel při tom rozehrává obrovskou orchestrální skladbu, jejímž dirigentem je Julek (Gen Paul, ze závěru prvního svazku) na plošině mlýna Moulin de la Galette naproti Célinovým oknům. A když vše opadne a noc utichá, nad slunným rozbřeskem se objeví mlčící tvář herce Norberta (Robert Le Vigan) ze slavné éry němého filmu.

Tento druhý svazek, podle vžitých měřítek nedějový, má tak jedinou hlavní postavu: hudbu Célinova stylu, jeho orchestraci jazyka na mohutném plátně událostí. Féerie pro jindy II je hudbou citoslovcí, repetic a obměn. Slova tu jsou jako stehy v goblénu: slovo jedné barvy si musí barvu podržet ve všech nitích, obměna slova vyžaduje naopak i proměnu odstínu. Opakují a obměňují se věty, tratě slov, dráhy výbuchů: je to sopečné chrlení, rytmované ranami (výbuchy) citoslovcí a láva si razí cestu bez ohledu na vžité představy o správném psaní, literárním gradování či gramatické interpunkci. Rytmus, gradace, interpunkce jsou Célinovou rukou pevně podřízeny úkolu zapisovatele: především přesnost a vážnost v líčení toho, co vidí.