Mladá žena zavražděná v hotelu na Manhattanu – nelze identifikovat ji ani pachatele. Otec veřejně sťatý pod palčivým sluncem v Saúdské Arábii a syn, jenž přihlížel. Muž ze syrského výzkumného ústavu, kterému někdo zaživa vyoperoval oči. Ohořelé ostatky tří těl na horském úbočí Hindúkuše. Plán spáchat děsivý zločin proti lidstvu…Mám s tím vším něco společného. Proto se vydávám na cestu. Já, Poutník.

Ukážka z knihy: Já, poutník

Kapitola 3

Setkal jsem se za svou kariéru se spoustou vlivných lidí, poznal jsem však jen jednu osobu s nefalšovanou přirozenou autoritou - chlapíka toho typu, co vás dokáže překřičet pouhým zašeptáním. Ten je teď venku na chodbě, míří ke mne a vysvětluje při tom kriminologickému týmu, že bude muset počkat, protože hasiči chtějí zabezpečit kyselinu dřív, než se někdo popáli.

„Ty plastový rukavice si ale nechte natažený,“ radí jim. „Múže­te si tady na chodbě zatím navzájem zadarmo vyšetřit prostatu.“ Všichni kromě mládencú z kriminológie se tomu pochechtávají.

Muž, jemuž ten hlas patří, se jmenuje Ben Bradley, je to poručík z oddělení vrážd poverený vyšetřováním tohoto případu. Byl dole v kancelári ředitele, odkud se pokoušel kontaktovat šmejda, který tuhle blešárnu spravuje. Je to vysoký černoch - Bradley, ne ten šmejd - tesně po padesátce s velkýma rukama a na sobě má džíny značky Industries s ohrnutými nohavicemi. Manželka ho nedávno přemluvila, aby si je koupil, v marném pokusu dodat mu trochu modernější vzhled; místo toho v nich vypadá - jak sám tvrdí - jako postava z nějakého Steinbeckova románu, moderní verze muže prchajícího před prachovými bouřemi třicátých let minulého století.

Stejné jako všichni pravidelní aktéri takovýchto vražedných cir­kusových představení nemá kriminologické specialisty príliš v oblibě. Prvním dúvodem je skutečnost, že se jejich práce začala před několika lety zadávat firmám mimo policii a na místech činu se od té doby objevují přeplacení lidé podobní téhle parté v šustivých bílých kombinézách s nápisy jako „Forenzní biologické služby, Inc.“ na zádech. Druhým dúvodem - a v jeho případě tím rozhodujícím - byly dva seriály z prostredí kriminologické práce, které v televizi slavily obrovský úspěch a vyvolaly nesnesitelnou epidémii projevu- jící se tím, že se všichni příslušníci uvedené profese považují za celebrity.

„Kristepane,“ postěžoval si nedávno, „v celý tyhle zemi snad není jedinej člověk, co by nechtěl vystupovat v reality show.“

Zatímco sleduje, jak přítomné rádobycelebrity balí fidlátka a vracejí je do svých kufríkových laboratoří, padá mu pohled na mne, jak stojím opřený o zeď a jen mlčky přihlížím; mám pocit, že jsem ve stejné pozici strávil snad polovinu života. Ignoruje všechny, kdo se dožadují jeho pozornosti, a prodírá se ke mně. Nepodáváme si ruce - nevím proč, ale prostě jsme mezi sebou potřásání rukama nikdy nezavedli. Nejsem si dokonce docela jistý, jestli jsme přátelé- celý život se pohybuji víceméně za hranici bežných společenských vztahú, takže to nejspíš nejsem schopen objektívne posoudit. Vzájemně se však respektujeme, jestli to pomuže.

„Díky, že jste přišel,“ říká místo pozdravu.

Přikývnu a dívám se na jeho ohrnuté džiny a černé pracovní boty, ideálni pro toho, kdo se chce brodit krvi a sračkami místa činu.

„Čím jste přijel - traktorem?“ ptám se. Nezasmeje se tomu; Ben se skoro nikdy nesměje, zachovává neustále jednu z nejkamennějších tváří, na jaké kdy narazíte. Což neznamená, že s ním není legrace.

„Už jste měl čas se porozhlédnout, Ramóne?“ ptá se tiše.

Nejmenuji se Ramón a Ben to ví. Také však ví, že jsem až donedáv­na byl členem jedné z nejutajovanéjších zpravodajských agentúr naši zeme, takže odhaduji, že naráží na Ramóna Garciu. Ramón byl agentem FBI, který vynaložil téměř nepředstavitelné úsilí na to, aby utajil svoji totožnost, když prodával naše národní tajemství Rusúm - a pak zanechal otisky prstu na všech plastových pytlech na odpadky, v nichž jim ukradené dokumenty předával. Ramón byl téměř určitě nejneschopnějším tajným agentem v dějinách lidstva. Jak říkám, s Benem je obrovská legrace.

„Jo, trochu jsem to tu okoukl,“ odpovídám. „Zjistili jste už něco o ženský, co v tomhle doupěti bydlela? Bude to hlavní podezřelá, co?“

Ben dokáže skrývat mnohé véci, jeho oči však neumějí zamasko­vat překvapený pohled - ženská?

Výborně, libuji si v duchu - Ramón vrací úder. Jenže Bradley je zkušený polda. „To je zajímavý, Ramóne,“ zahučí a snaží se zjistit, jestli jsem doopravdy něco objevil, nebo jestli to na něj jen zkouším. „Jak jste na to přišel?“

Ukazuji mu pivo na prádelníku a mléko v lednici. „Kterej chlap by tohle udělal? Chlap dá pivo vychladit a mlíko nechá zkysnout. Koukněte na ta dévédéčka - romantický komedie, není mezi nima jedinej akční film. Chcete se projít?“ pokračuji. „Podívat se, kolik chlapú v týhle díře si koš na odpadky vykládá plastovým sáčkem? To udělá jen ženská - ženská, která sem nepatrí, ať si hraje na cokoli.“

Zvažuje všechno, co jsem mu pověděl, hledí mi do očí, není však možné odhadnout, jestli jsem ho přesvědčil, že mám pravdu. Ještě než se stačím zeptat, vynorí se zpoza barelu na odvoz nebezpečných chemikálii, které sem nanosili hasiči, párek mladých detektivú - nějaká žena a její partner. Pred Bradleyem se oba zastaví.

„Něco jsme zjistili, Bene!“ vyhrkne policistka. „Jde o osobu, kte­rá tady bydlela...“

Bradley nevzrušeně přikývne. „Jo, je to ženská - povězte mi něco, co ještě nevím. Co s ní má bejt?“

Vypadá to, že jsem ho přesvědčil. Oba podřízení na něj užasle zírají a přemýšlejí, jak je sakra možné, že to věděl. Ješté během dopoledne se legenda obestírající jejich šéfa rozroste o další zázrak. A já? Považuji to za nestydatost - vážně si takhle bez mrknutí přisvojí všechny zásluhy? Hlasitě se rozesměji.

Bradley na mne pohlédne a na kratičký okamžik mám dojem, že se ke mně přidá, je to však předem ztracená naděje. V těch ospalých očích ale jako by přeskočila jiskřička, než znovu obráti pozornost k oběma policistúm. „Jak jste se dozvěděli, že je to žena?“ ptá se jich..  

Prečítajte si recenziu od našej čitateľky Zuzky:

Keď som prvýkrát čítala anotáciu k tomuto románu, vravím si: „Páni, tak tú rozhodne musím mať, to bude chuťovka“. Tak sa aj stalo. Objednala som cez internet a onedlho bola knižka doma. A keď som plná očakávaní rozbalila túto obrovskú, 1200 gramov vážiacu a viac ako 700 stranovú knihu, takmer som zhíkla od radosti. Už krásny, tajomný a tematický prebal dával tušiť, že sa ponorím do sveta najtajnejšej špionáže a veru, do deja sme vtiahnutí prakticky od začiatku. Ocitneme sa v new yorskom hoteli, kde sa stala brutálna a veľmi sofistikovaná vražda, ktorá otrasie aj otrlým tajným agentom vo výslužbe Scottom Murdochom. A práve v tomto okamihu sa začína rozvíjať zložitý príbeh muža mnohých mien a mnohých tvárí, ktorý prenasleduje azda najnebezpečnejšieho teroristu sveta Seracéna, ktorý plánuje útok nevídaných rozmerov.

Terry Hayes sa ukázal ako skutočný majster pera vo svojom žánri detektívok a thrillerov. Jeho štýl je brilantný a pútavý, hoci málo priamej reči a veľa rozprávania, sa môže zdať mnohým sprvoti veľmi náročný na čítanie. Ale verte mi, je to len otázka pár desiatok strán, kým si privyknete. Dej je prepracovaný do najmenších detailov a ja som sa veľakrát pristihla, ako si v duchu vravím: „Ten Terry je neuveriteľne dobrý. Ako môže niekto takto fantasticky písať! Toto je fakt bomba“. Cítila som sa doslova ako v kine, kde mi na plátne pred očami prebiehali slávni akční hrdinovia Jason Bourne, James Bond, či Jack Bauer. A niet divu, Terry Hayes je pôvodne hollywoodsky scenárista, ktorý sa postaral o také klasiky filmovej tvorby, ako je napríklad Šialený Max /Mad Max/ a Odplata /Payback/ s Melom Gibsonom, či napríklad aj film s Johnnym Deppom, Z pekla /From Hell/ Opisy boli také „živé“, že som sa nedokázala od knihy odtrhnúť, ani keď už boli dve hodiny ráno. Pripravte sa na to, že „Já, poutník“ je dielo naozaj prudko a nenávratne návykové. Nemám mu absolútne čo vytknúť a v mojom vlastnom rebríčku najlepších kníh roka 2015 sa zatiaľ umiestňuje vo svojom žánri bezkonkurenčne na prvom mieste.