Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si sama prošla - jak říká - "očistou své duše" - regresní terapie jí pomohly pochopit příčiny a původ jejích problémů. V první kapitole knihy popisuje svůj vlastní příběh, který je sbírkou životních peripetií pro mnohé až děsivou, ale pro ni velice přínosnou a poučnou. Životní "kopance" ji dovedly až k regresní terapii, kterou v minulosti sama absolvovala a která jí pomohla pochopit mnohé a posunula ji k této naplňující práci. Pochopila, že nelehké dětství, alkoholová a drogová závislost, totální úpadek osobnosti včetně pokusu o sebevraždu a další úskalí, jsou jen ukazatelem na něco, co je daleko hlubšího smyslu a významu pro její osobnostní a duchovní posun. Ve své praxi čerpá ze svých vlastních prožitků a zkušeností. V druhé kapitole seznamuje čtenáře s technikou regresních terapií, jejich postupem a zavádí do hlubšího existenčního a karmického putování ve formě příběhů z vlastní praxe a autentických výpovědí jejích klientů, kteří si touto terapií prošli. Je v ní shrnutí základních pozemských lidských problémů, nejen vztahových, zdravotních, finančních, ale i osobnostních, jako je nedostatek sebevědomí, strachy, nadváha či závislosti. V závěru knihy se dočtete o regresi dětí, rodinné karmě a programech, které nastavujeme svým potomkům. Je komplexním souhrnem toho, jak vnímáme svět nejdříve materiálním a pak duchovním postojem. Ukázka z knihy: Je třeba pochopit celkový chod naší existence. Je třeba pochopit, že duše, naše energie, je bezpohlavní a bereme na sebe pouze kabát, tedy tělo, a v něm se posouváme dále po naší karmické pouti. S příchodem na tento svět většinou zapomínáme, s jakým úkolem jsme tady přišli. A týká se to i vztahů. Spousta lidí řekne. ,,Já mám smůlu na partnery.“ Otázkou je, zda je to opravdu smůla nebo jen příležitost k duchovnímu rozvoji. Co když si máme s dotyčnými pouze něco dořešit, něčemu se naučit, odpustit si a jít dále. Když mi můj duchovní učitel před lety řekl, že můj tehdejší sedmiletý vztah je jen přestupní stanicí, dívala jsem se na něj jako na blázna a myslela si, že to není možné. Byla jsem přesvědčena, že ,,on“ je ten pravý a ten, se kterým chci prožít celý zbytek života. Pak jsem se začala vyvíjet a posouvat dále a navíc chápat, že tento svět je něco více než jen světem materiální. Bylo toho ve mně plno. Toužila jsem své pocity a poznatky za každou cenu s někým sdílet. A pochopitelně rozvíjet a probírat se svým partnerem. Přišlo však velké zklamání a nepochopení. Muž, který mi byl po boku celých sedm let, mi najednou připadal cizí. V žádném případě nechtěl cokoliv slyšet a dával přednost své zaběhlé životní jistotě. Všechno se ve mně bouřilo, nedokázala jsem pochopit, proč nechce na sobě pracovat a naslouchat mi. Začaly odumírat pomyslné jistoty a náš vztah také. Ze dne na den jsem všechno opustila. Vzdala jsem se veškerého finančního zázemí, dlouho trvalo, než jsem se s tím vnitřně vyrovnala a opustila to, o čem jsem si myslela, že miluji a je pro mě vším. Na vztahové i materiální rovině. Ještě jsem se nestačila vzpamatovat z tohoto vztahu a hned do mého života vstoupil další muž. A já se opět nechala pohltit růžovou iluzí lásky. Brzy však přišlo prozření. Potkali jsme se v době, kdy jsme si oba řešili pozůstatky své minulosti. Tahali jsme jeden druhého jako břemeno a došlo to do fáze, kdy jsme nemohli být spolu, ani bez sebe. Jednoho dne jsem mu však sbalila věci a on mlčky odešel. Sotva se za ním zavřely dveře, myslela jsem, že mi pukne srdce samou bolestí. Věděla jsem, že cesta zpět nevede a trpěla jsem neskutečným způsobem. Žila jsem v domnění, že člověk nemůže zůstat sám a potřebuje k sobě partnera. Když jsem ho však měla, jen jsem se trápila. Buď jsem žila v neustálé nejistotě a utvrzování, zda mě ten dotyčný dostatečně miluje nebo jsme se motali v kruhu vlastních problémů. (z deníku regresní terapeutky)