Dílo německé mystičky a vizionářky, přezdívané „rýnská Sibyla“, abatyšekláštera sv. Disiboda u Bingenu a zakladatelky dvou dalších klášterů(Rupertsbergu v r. 1150 a Eibingenu v r. 1165), Hildegardy z Bingenu(1098–1179), dodnes udivuje svým rozsahem (kromě četných vidění jeautorkou řady spisů lékařských a přírodovědných, kázání, básní, hymnů,množství dopisů a také jednoho dramatu), neobvyklým v době, kdydrtivá většina žen byla negramotná a jen hrstce z nich se dostalo formálníhovzdělání.

Výsledkem autorčina velkého zájmu o přírodu jsou dva spisy –příručka praktické medicíny Causae et curae a přírodovědně-medicínskýspis Physica, k němuž patří právě i část věnovaná ptákům (Lib. VI., Deavibus). Oddíl De avibus pojednává v návaznosti na jiné starověké čistředověké přírodovědné spisy (Aristotelés, Plinius Starší, PhysiologusGraecus et Latinus, Isidor ze Sevilly, Hrabanus Maurus) o 72 létavcích,části jejichž těl mohou být užitečné v medicíně, autorka se věnuje taképopisu vzhledu jednotlivých opeřenců, jejich přirozenosti, typickýchvlastností či zvyklostí a uvádí u většiny z nich také recepty, jak připravitúčinný lék. Pro dnešního čtenáře je to čtení nepochybně zajímavé,třebaže se magické praktiky mohou z pohledu současné medicíny jevitpřinejmenším jako úsměvné, přesto je spis cenným zdrojem poznatkůnejen ze středověkého lékařství, ale rovněž i pro autorčiny přesné postřehyz oblasti přírodovědné. Způsob využívání určitých bylin a taktéž některáHildegardina dietetická doporučení zůstávají platná i v současné době.