Ve svém posledním díle,  jehož knižní podoba vyšla až z pozůstalosti, se Hannah Arendtová věnuje základním, na sebe nepřevoditelným dimenzím lidské mysli či ducha: myšlení, chtění a souzení. V prvním svazku zasazuje myšlení do prostoru lidské praxe, aby právě takto ukázala jeho svébytnost, a snaží se na tradiční metafyzické otázky podat nemetafyzické odpovědi. Její úvaha je osobitým a pronikavým dialogem se Sókratem, Platónem, Aristotelem, Kantem, Heideggerem a dalšími postavami filosofické tradice – ale také pozoruhodnou interpretací textů Franze Kafky či W. H. Audena.