Prastaré otázky týkající se lidské "přirozenosti", neboli nátury, povahy byly donedávna předmětem úvah a spekulací. Jak se morálně rozhodujeme? Jsme spíše dobří nebo zlí? Proč jsme tak vražedně útoční a současně tak neuvěřitelně altruističtí? Proč spolupracujeme i s lidmi, kteří nejsou našimi příbuznými? Co se nám děje v hlavě, prožíváme-li něco jako zrakovou krásu nebo jako hudbu? Jak poznáme, že je člověku s nímž jsme dobře nebo zle? Jak je možné, že to s ním dokážeme prožít? A jak vůbec poznáme, že druhý člověk má také vědomí? Proč jsou někteří lidé tak bezcitní a otrlí jakoby neměli srdce? Co je sebeuvědomování? A proč vlastně máme tak velké mozky? Jak jsme si vytvořili jazyk? Jaká je povaha náboženství?V posledních letech se tyto otázky staly předmětem empirického výzkumu, který tvoří testovatelné hypotézy. Jejich společný jmenovatel se nazývá "sociální mozek" –