Lze vůbec ještě v dnešní době zodpovědět otázku po smyslu existence světa a lidského života v něm? Na první pohled se zdá, že nikoli. Vážné zpochybnění samotné schopnosti jazyka být nositelem objektivních významů, důraz na subjekt a jeho prožívání, to vše nám brání uchopit skutečnost transcendentně a pojmenovat její smysl. Na jedné straně tak máme řadu fantastických vědomostí, jež nám umožňují dosud nevídaným způsobem ovládat přírodu, na straně druhé jsme připraveni o její metafyzický kontext a tím i o možnost tázat se po světě jako celku. Descartovo pochybování, jež chtělo nalézt oporu pro vědecký pohled moderního člověka na svět, tak ve svém důsledku přineslo i hlubokou, téměř nepřekonatelnou postmoderní pochybnost o nás samých i o světě, v němž žijeme. Autor se ve čtyřech esejích pokouší o rehabilitaci pojmu celku světa pomocí čtyř ARCHAI, prazákladů, které se – podle jeho názoru – zjevovaly v mýtech i velkých příbězích všech kultur, jež se zjevují právě tak v naší vlastní vezdejšnosti a které je možné jazykovými prostředky – spíše básnickými než filosofickými – předvést. Nazírá skutečnost symbolicky a se symboly nakládá jako se skutečností. Vytváří tak síť ahistorických souvislostí, jejichž prostřednictvím chce celku světa navrátit jeho význam „horizontu všech horizontů“, jak jej v polovině 20. století popsala fenomenologická filosofie. V pátém eseji pak na symbolu OPSARION (řecky znamená „pečená ryba“) dokládá, že znovuobjevení smyslu lidského života i smyslu existence světa stojí na osobním zápase člověka a výhradně osobním zjevení. Čtenář ať posoudí, do jaké míry může být autorův text pro takové „osobní zjevování“ inspirující.