Duchovní kantáta pro sóla, sbor a orchestr vznikla jako výraz bolestných zážitků po smrti Dvořákovy dcery Josefy (září 1875). Ke konečné stylizaci díla se autor vrátil hned po novém těžkém zásahu osudu, když v létě 1877 odešly těsně za sebou dvě z jeho prvních dětí. Dvořákovo zhudebnění středověkého pašijového textu Jacopona di Todi je neodmyslitelnou součástí velikonočních svátků, vedle toho však zaznívá běžně v koncertních provedeních. Rozvržena v deset samostatných dílů, z nichž pouze oba krajní jsou tematicky spojeny, je tato kantáta lidsky prostým a upřímným, do značné míry realistickým, ale přitom velkorysým obrazem citových pochodů z hlubin drásavého utrpení k výšinám soucitných modliteb. Tím i svými hodnotami ryze hudebními je zároveň z nejúchvatnějších a nejúspěšnějších duchovních děl ve světové hudbě.